Jako o učitelce u mě všichni pravidelní čtenáři, ztratili iluze již dávno. Většina mých kamarádů na fakt, že sem úča ve školce kouká stejně, jako na
Mařenu od naproti s neoholenym knírkem pod nosem. Čili skrz prsty a s hubou
otevřenou údivem. A vzhledem k tomu, co tady zveřejňuju, bych se velice divila, kdyby
se našel někdo, kdo by se bez obav o svou ratolest, rozhodl jí umístit do mé
školky. Nu, co?! Není co ztratit, když i nadále budu svými školkovými zážitky popuzovat rodičovskou, i jinou věřejnost.
Na začátku pociťuji potřebu se všem čtenářům ospravedlnit za popudivost, znechucení, či nevhodnost mých školkových zážitků, požitků, které tu čas od času zveřejňuji v rámci celosvětové školkové osvěty, které sem se rozhodla chopitdo svých rukou. Nesmíte věřit všemu. Sem totiž osobou, jež od svých cca 6 let má potřebu si většinu událostí přikreslovat, aby mohla být středem pozornosti, ať v pozitivním, či
negativním smyslu slova. Stejně je tomu i u mých "košatých" historek. Pár spíše většina věcí je přitažených za vlasy i knírky pod nosem (promiň Mařenko.-)). Ve skutečnosti
sou mně svěřené děti zdravé, kupodivu šťastné (v rámci možností školkové
zábavy) a prospívají bez větší psychické újmy. Přeci jen, k překvapení okolí
i svého, sem schopna přepnout do „režimu školka“. Který je diametrálně odlišný
od mé běžné „masky“ , jak s oblibou používá můj „skoro švagr“. Sprostá
slova sou v něm eliminována na „hajzlové“ (tiše za dubem na školní zahradě
při psychické zdeptanosti hodné návštěvě psychologické poradny), „chcípnu“
(sdělováno o samotě uklizečce, aby mě plácla po zádech, ukázala na pokaděnej
záchod a řekla, že "Co tě nezabije … to tě nasere na celej den!!") a „troglodytové“
(když musim po stopadesátýšestý opakovat primitivní pokyn, kterýmu by rozuměl i
podprůměrně chytrej Lemur z Trojský ZOO po mírný dávce sedativ). Nálada je
naladěna v rytmu „úsměv, zábava a nic mě nenasere (ani to, že se mi Eliška
vyblinkala dvakrát na kalhoty)“. Sem milá, ochotná probírat včerejší díl
Animáčku, zkoumat změť barevných čar a dojít k tomu, co je na obrázku
vyobrazeno, poskakovat v blátě s merunou u nohy ve svých nejdražších džínách, aniž by měly nejmenší šanci odejít z hřiště s méně než 5 kápranci čerstvého bahna, odpovídám bez sebemenšího projevu otrávenosti, když mi byla
potřetí položena otázka tipu „Co si mám obléct na zahradu?“ (I když sem to
řekla nejmíň osmkrát nahlas a všem a jemu speciálně) „Můžu jít na záchod?“ (i když sem pětkrát
řekla ANO, artikulačně natolik perfektně vyslovené, že by slovo odezřel i slepec.-)), „Co bude dnes k obědu?“ (i když sem jídelníček neviděla, ani
nepamatuju), „Kdy budeme vstávat?“ (i když děti neznají časové pojmy), „Po čem
dete?“ (I když už rok a půl chodim pravidelně v úterý a čtvrtek „po o“, v pondělí
a středu „po spa“) … Kreslím jim princezny, Batmany (černý prapodivnosti s netopejříma
křídlama), šmoulíky, auta, prasata … Bakugany (aniž bych věděla, jak vlastně
vypadají). Tisíckrát denně jim obracím trička, utírám nosy/zadky, s jemnou
péčí dětské sestřičky bezbolestně dezinfikuju sedřený kolena, neprojevuju
kousek zlosti, když schytám kopanec do holeně, hlavou neuhnu před letící
dřevěnou kostkou (kterou "nikdo" nehodil), umejvám své nové a pekelně drahé bílé tenisky pošlapané a k nepoznání zablácené, hledám v záchodové míse spolknuté
vypadlé mléčné zoubky … Myslim, že ani Mary „kurva“ Poppins, by neměla co
vytknout mému školkovému "režimu". Takže, tak! Přátelé, kamarádi a (milí) čtenáři, přečtěte to celé, snažte se pochopit alespoň půlku, a vězte, že pouze čtvrtka je založena na pravdě.
Abychom se dostali
k podstatě, proč to všechno ospravedlňování a očistě mého ména. Předevčírem slavila kolegyně
30. Necháme stranou, že už dva měsíce před samotnou oslavou se začala topit v depresích
ze stáří. V jejich letech budu žít s 13 kočkami v KK staropanneským životem. Budu sousedovic děti strašit smetákem a házat po nich domácí pukavce od mé životem zatrpklé (tudíž ve stejném životním náboji, jako já v té době) slepici, kterou budu chovat místo andulky.
Byla prostě oslava. Víno, chlebíčky, řízečky … kyselé okurčičky (no
samozřejmě, že sem si všeho na talíř nandala vrchovatě. No, co? Bylo to zadáčo. A já se hrdě hlásim k pravému „čecháčctví“ – Jak je něco zadarmo, tak beru
cokoli. Jakékoli množství.) Neslavilo se v baru, či hospodě, jak by bylo
příhodné. Jako správné, do práce zažrané pedagožky, sme oslavu nasměrovaly do
prostor školky. Klíííd. Samozřejmě, že ne během provozu. I když to by mělo větší grády, hlavně pro rodiče vpuštěné dovnitř.
Blahopřálo se,
jedlo se, veselilo se … pilo se. Starší decentně, vyzrálé s mírou, mladé paka, nýbrž já, oslavenkyně a stejně
stará a stejně nevyzrála kolegyně, my sme pily
nejdříve decentně, pak s mírou, pak do dna, pak nespoutaně, a pak bez míry. O co hůř - bez alkoholové záklopky. Starší se zvedly za hodinu, vyzrálé před devátou a
my? My sme se nezvedly. Zvedání totiž bylo v onu hodinu nadmíru
fyzicky náročné a vlivem alkoholového oparu, za hranicí našich možností. A co
teď? No, jak ví každý, kdo mládí neprožil v katolickém klášteře, nebo v protiatomovém
krytu, na tyhle stavy je nejlepším lékem spánek. A tak, po zvážení a následném zavržení všech možností našeho vysvobození - jako
zavolat přítelům, aby si nás vyzvedli – toto řešení bylo velice rychle vyloučeno z důvodu našich
nedívatelných, společensky znavených a troskoidních výrazů ve tváři znásobených o značně zdevastovaný a alkoholem upravený make-up. Nebo se dovalit, v tom stavu nelze užít slovesa dojít 500 metrů do bytu „vyzrálé“ kolegyně, v té
době již tvrdě spící. I to se ukázalo jako nereálná možnost. A tak sme po pár perných chvílích napínání posledních přeživších mozkových buněk došly k závěru, že po těch letech strádání při hlídání dětí u poledního
odpočinku, bude nejlepší a v daném momentu jediné možné, upadnout do kómatu do dětských
postýlek. Pohoršeni? Tak to vám eště doplním hladinu rozhořčení o pár detailů. Aby byl obraz úpadku dokreslen. Volume na rádiu bylo na maximum
do třetí hodiny ranní. A nikdo si nestěžoval. No, ono komu by někdo veřil, že ho budí ve tři ráno hudba ze školky?! Taky, v důsledku našeho záchvatu tvořivosti padla za
vlast cca půlka školkové zásoby temper. Alkohol v nás probudil skryté malířské vlohy. Aspoň v ty dvě hodiny ráno nám to tak přišlo. Ale vzhledem k výsledku, co sme si po probuzení s "čistou" hlavou prohlédly, musím smutně konstatovat, že ta naše ranní představa o probuzení "malířských vloh" odešla spolu s prvním paprskem sluníčka a snížením alkoholu v krvi .
Tím to nekončí. Ne, ne! Mezi oslavové aktivity sme my, leč zákonně dospělé a svéprávné
osoby, zařadily běh po chodbách k záchodům rychlostí „jednoho Bolta“. Elegancí pohybu přirovnatelné k bandě splašených srn. Ne. Skutečně to nespočívalo v nutnosti podat v tomto stavu světoborný sportovní výkon. Důvod je jiný. Se sklenkou (tak třiadvacátou) vína v ruce, s potemnělou a liduprázdnou školou v těsné blízkosti a zpola plnými močáky, sme se rozhodly vyprávět si strašidelné historky z mládí. Takové ty, co se jim za střízliva vysmějete za patos. Ale opojeni moravským vínem, se spánkovým deficitem a zavřeni uprostřed zhasnuté školky, máte jiný pocit. To se nejdřív sice smějete, pak se taky smějete ... ale pak vám na druhém konci bouchne okenice, začne chrčet rádio a spadne váza ze stolu a váš selský rozum vezme nohy na ramena a dává vám vale. Okenicí prolezl zloděj, na možnost obyčejného průvanu ani nepomyslíte. Rádio rozladil rozlobený duch, ne pšatný signál v důsledku silné bouřky. A vázu vám ze stolu smetla síla z vesmíru, nikoli to, že kytky v ní byly několika násobně těžší, než bylo záhodno. A přesně v této chvíli, přesně zde vaše bujná fantazie mixovat svůj set. Příhody se zdají vcelku věrohodné a skutečné. Pak tam DJBujnáFantazie "zadžemuje" všechny zhlédnuté americké horory, osolí to trochou hysterie a problém je na světě. Samo o sobě by se to dalo za jistých okolností přežít bez větších žaludečních křečí. Ale to jen v případě, že "močákovej hlásič" začíná odpočítávat sekundy do samovolného uvolnění do prostoru. Spojení "V nevhodnou chvíli" by nebylo pravdivé, kdyby se v ještě zvládnutelné chvíli nestalo něco, co se nehodí:-)) A pokud ste již vcelku "připosraná" strachy a začne se vám chtít na záchod takovým tím způsobem, že jestli nevyběhnete do 10s., tak už nemá cenu vybíhat. Tak to je teprve nevhodná chvíle. Nakonec pud sebeúcty překlene "připosrání". V těchto chvílích přichází na řadu již zmiňovaný sprint směr záchodky. Je téměř neslyšitelný, abyste zloději neprozradila svou přítomnost. Většinou je pohled upřený na cíl cesty, jelikož při rozhlížení by ste mohli spatřit duchy. Samotný výkon potřeby je okem nepostřehnutelný, následován sprintem pod peřinu. Výzkumy totiž prokázaly, že tam je atak všech strašáků téměř vyloučen. Ne, nejsem divná. Jen mám velice realistickou, značně dětskou a přebujnělou fantazii. K práci učitelky v MŠ dokonalou.
Po utichnutí hudby, kreativní tvorby a sprinterských závodů sme vyhlásily party za skončenou. A jaly sme se spát. Překvapuje mě, že i přes to všechno, co sme p(r)ožily, sme byly natolik při „smyslech“, že sme selekcí vybraly nejvhodnější lůžka
(tedy těch dětí, které mají minimální „spánkové počůravací“ nehody). Pak sme
jen svá těla o půlku delší a půlku širší vměstnaly na miniaturní prostor
postýlek, daly na dosah kyblíky pro případ „nehody“ (ne čůrací, ale blinkací),
nastavily budíky na šestou, abychom stihly zahladit stopy před příchodem ranní
směny a v půl sedmé přicházejících rodičů s ratolestmi. Přišel spánek. Nastalo bezvědomí. Notná dávka alkoholu nám dopřála klidného tříhodinového
spánku. Bez něj bych totiž komfort dětských lehátek přirovnala pohodlím k pocitu sardinek namačkaných v plechové konzervě.
Rána opilcova sou
těžká. Stará pravda. Rána opilcova spícího v konzervě … sou „na hovno“.
Sebevětší opici přebíjí bolest veškerých částí těla. I tu bolest, kdy se
podíváte do zrcadla, a máte-li to štěstí a vidíte svůj odraz, vyskytne se vám
obraz z rakve vstávající mrtvoly. To člověk pak prozkoumá možnosti svého
organismu při reakci na větší dávku Ibalginu, schopnost odsunout pálení
chuťových pohárků na jazyku, při konzumaci česnečky, ve které je smrtelná dávka
česneku, že nejméně do tří kilometrů od vás lidé cítí váš dech a slzí jim oči a
na závěr konstatuje, že ty doby, kdy po těchto nočních tazích ráno vstal do
školy, odseděl si tam šest hodin a po svých došel do nejbližší hospody vyhnat
zlo zlem, aneb „tím, čím si se zkazil se naprav“, sou nenávratně za Alpama a s největší pravděpodobností, se budou
nadále vzdalovat. Oči pro pláč sou natolik zarudlé, znavené a slzení neschopné,
že ani vybrečet se nad svým stavem nemůžete. Krabička Ibalginu je prázdná,
česnečka vám leze ven i nehtama na noze … A pak přijdete ke dřezu a zjistíte, že skleničky od vína se samy
neumyjou. Tehdá je vám přitlučen poslední hřebík do rakve starého, s „opicí“
probuzeného, člověka. Ten zápach zaschlého alkoholu dne noci minulé, známe, víme, ten vám žaludek otočí tak, že i
Centrifuga závistí bledne. Tudíž bez plynové masky, či schopnosti zadržet dech
nejméně na 6 minut, je vám k prdu, že „kyblík nouze“ zůstal nepoužit.
Pozdravíte slušně mísu, obejmete ji s mateřskou péči a hlavu skloníte do
její náruče.
Když jí vyndáte,
zjistíte, že tímto boj nekončí. Naopak nabírá na obrátkách. Vaši vlajku míru nikdo
nevidí, a vy máte necelé 4 hodiny, aby ste z „mutanta“ vytvořili něco, co se
vzhledově přiblíží lidské rase, bude alespoň částečně samostatné pracovat a
směnu přežije, aniž by bylo jediné dítě psychicky narušeno ve vývoji, ani
jediný rodič nepojmul sebemenší podezření a paní ředitelka nebyla nucena
tisknout ukončení pracovního poměru.
My to dokázaly!! Bylo to
bolestivé. Bylo to nekonečné. Na počátku se to jevilo zcela nereálné. Ale
sme ženy. A ty byly přírodou stvořeny k přežití veškerých přírodních
katastrof, všech bolů světa, aniž se jim ztratí úsměv z tváře. Sme
zkrátka bojovnice. Všeho schopné. Nesmrtelné, byť vnitřně položeny na márách.
Sláva nám!! A děkuji, nikdy více!!
Hezký den, já du
zasádrovat bolavé kosti, umýt zapáchající tělo a spát až do nového tisíciletí.
Opovažte se mne budit!! Ani čokoládou. A ani polibkem od prince na bílém koni!!
PS. Přitahovala sem vlasy, vousy a další věci. Vopovažte se
na základě tohohle psát na školské odbory a posílat do všech pražských skolek
inspekci!! .-))
Žádné komentáře:
Okomentovat