Zhruba před týdnem jsem si vzpomněla, že v rámci jakési "posilvestrovské" novoroční fanatickobohulibé kocovině, jsem si kromě svého hvězdného seznamu předsevzetí (viz Předsevzetí ... a jejich (ne)plnění) řekla, ovlivněná vlnou "nový rok - nový člověk - nové výzvy"-(staro)nové zapomnění přicházející s vystřízlivěním, že bych měla svůj stereotypní tok života posunout do "nové" dimenze. Jako hubnutí, změnou zaměstnání ani najitím životního partnera jsem tím nemyslela. Přeci jen si musím klást reálné cíle nebo spíše takové, které už v zárodku nezničí má lenost a pohodlnost. Po několikahodinovém prohlížení IG a spol. jsem došla k závěru, že by nebylo na škodu držet se onoho "Něco nového". Každý den zkusím něco nového! Jasný, skvělý plán. Nebo alespoň v mé hlavě se zrodil skvělý scénář k béčkové americké romantické komedii, která začíná u děvčete ala Bridget J. a končí takovou tou "pseudomotivující" písničkou se záběrem na mladou a bílou verzi Oprah skákající do zlaťáků, jako strejček Skrblík.
Odhodlání se ztratilo stejně rychle, jako peroxidová blond na Kim K. vlasech. Samozřejmě, že s pádem mých předsevzetí padlo v zapomnění i toto. Čas od času, když jsem si ve sprše (kde jinde) promítala nahrané stopy a plně se věnovala vytváření představ o tom, jak "od zítra (lze nahradit "od pondělí"; "po výplatě"; "příští měsíc") skutečně začnu poctivě plnit slíbené aktivity. Po třech měsících sprchování a mizivém plnění plánu jsem se před čtrnácti dny "hecla" a dala tomu šanci. Bylo "zítra", bylo "pondělí", bylo "po vejplatě", nebyl čas vymýšlet další výmluvy.
Stále jsem Bridget J., žádné citelné změny v osobním životě, průměrné finanční výdaje, ale ten pocit čtrnáctidenního vítězství mysli nad leností - k nezaplacení. Ovšem čtrnáct dní my vydrží i brambořík, než mi chcípne. Takže doufám, že mé dosavadní odhodlání nebude mít stejnou životnost ...
Každý den zkusím/udělám NĚCO NOVÉHO (uvařím nové jídlo; vynechám sarkastické poznámky; zajdu do toho luxusního obchodu; tenisky vyměním za podpatky; ...). Jestli to dotáhnu do fáze, kdy mi začnou docházet nápady, nechám vytesat kamennou sochu své disciplíně. Nebo aspoň těžítko.
První den. Už rok a půl chodím domů okolo sýrárny. Takový ten malý obchůdek s pultíky plnými hroud "smraďoškových" sýrů s nevyslovitelnými názvy a neznámé chutě. "A kolik toho chcete?" Co já vim?! Kupuju jen patnáct deka uheráku nebo cihlu Eidamu, nemám ponětí o gramáži. "Netuším, tak na ochutnání k vínku ..." "A jaké víno budete pít?" Jaké?! Jaké asi?! To co koupím támhle na rohu v Žabce. Do sedmdesáti korun i s Colou. "Nemám tušení, donese ho přítel ..." ... který je imaginární stejně jako večer s ochutnávkou sýrů. Když jsem se konečně ocitla zpět v realitě, měla jsem v igelitce tři decentní kostičky sýrů za šest stovek. Kdybych neměla obličej ztuhlý mrazem, zřejmě by mi mírně padla brada. Schovala jsem si své čtyři kila do peněženky, vytáhla sebevědomě (jako bych si takovou pálku se svým učitelským platem mohla dovolit vícekrát jak jednou za čtvrtletí), zaplatila a kmitem opustila prostor. Sýry byly vynikající, na víno nezbylo. Každý kousek jsem gurmánsky vychutnávala alespoň pět minut. Bodejť by ne, když jsem si spočítala cenu každého sousta, nemohla jsem ani polknout. Vydržela jsem nad sýry sedět hodinu. Pak přišlo gayské osazenstvo bytu, čapli toasťák, obložili kostičkami "Něčeho Nového", zalili kečupem a bylo po prdeli. NN ("Něco Nového") za šest stovek na začátek? Inu hned na začátku první zkouška odhodlání. Finanční limit pro "Nové" na tento měsíc přečerpán ...
Den druhý. Stále musím myslet na včerejší sýry. Ani ne tak kvůli gastrozážitku, ale kvůli složence na obědy, která bude muset počkat na květnovou výplatu. Co dneska nového? Dneska "Nově" nebudu přehlížet lidi, kterým by se zjevně hodila pomocná ruka. Matka s kočárkem na perónu působí jako odpuzovač okolních nastupujících do soupravy. Takže zatímco s příjezdem kočárku brali všichni, hlavně pánové, nohy na ramena, já zůstala. Potlačila jsem detailně propracovanou představu toho, jak mi kočárek vyklouzává z rukou, padá a dítě letí. Překonala jsem to, pomohla a přitrouble se usmívala, že jsem vykonala dobrý skutek. Cestou z krámu jsem pomohla stařičké babičce snést vozík. Načež jí div nevypadla protéza, když mi desetkrát děkovala. No, to už jsem se karmicky vznášela na obláčku. Do třetice jsem to završila konverzací mojí ruko-nožní-angličtinou, když jsem tápajícímu cizinci u vietnamce pomáhala přeložit pár dotazů na prodavače. Groteska jak prase, bejt mé učitelky angličtiny na onom světě, tak se otáčí v urnách, ale dala jsem to. Prodavač si oddechl, cizince uspokojily odpovědi a můj pocit blaženosti opustil gravitační pole Země.
Den třetí. Spíš večer třetí. Blaženě jsem se po včerejšku nesla do práce, dmula se Novou nesobeckou osobností a až při nastavování budíku na ranní jsem si uvědomila, že pro dnešek je zatím nesplněno. Mohla bych jít koupit spolubydlícím pizzu, to jsem zatím neudělala, bylo by to "Nové". Moc daleko. Tak masáž? Moc práce. Co uklidit kumbál? Rok a půl po nastěhování by to nebylo od věci. Moc pracné. Ok, vyperu podrpsenku ručně, a ne na "zkrácený program". Možná tím oddálím blížící se probodnutí podpaží vyčuhující kosticí. Trochu laciné, zdlouhavé a značně nedokonalé NN, ale píši si splněno.
Den čtvrtý. Nedopustím včerejší "zapětminutdvanáct-akci" a dneškem to odčiním. Bikram jóga. Kdy jindy se tam nechat konečně přemluvit od kolegyně fanaticky uctívající tuto činnost. Přeskočím popis příprav, celodenní stres ze zástavy srdce a nutkání zahodit "jógomatku" a zdrhat. Brutální. Brutální. Brutální! Ptám se, máte všichni sníženej pud sebezáchovy, že toto absolvujete pravidelně?! Ve 42°C hodinu a půl cvičit? Nesmět odejít? Doslova se koupat ve vlastním potu? Přemýšlet o zbývajícím času než vám puknou plíce? Od devíti let se věnuju basketu, jsem sportovně zdatná, projela jsem Alpy na kolech, ale co tohle má bejt? Smrt upocením? Přežila jsem, přestože jsem do 89. minuty věřila víc ve vítězství Marie Puhajkové ve Slavíkovi, než že budu schopná odejít jinak, než nohama napřed. Nicméně jsem si za výhodnou cenu koupila desetidenní permanentku, takže zítra znova. Slíbila jsem to. A v rámci naplnění alespoň některých předsevzetí musím slib dodržet. Už teď se "těšinkám" na své zítřejší soukromé jezírko potu. Teď jdu uklízet, jelikož mě zachvátil vcelku nezvyklý nával energie. A poslední cigeretu jsem měla po snídani. A na můj obličej jakoby dýchla Estée Lauder osobně. Čistá pleť, nezvykle lesklá a celkově ozdravená, že každých deset minut chodím kontrolovat do zrcadla, jestli se mi to nezdálo.
Den pátý. "Jógamatka" zabalena, obličej nevyžadující rozjasňovač a krabka cigaret věnována kamarádce. Včerejší akce (čti utrpení) se vyplácí. Představu svého zářícího obličeje budu mít před očima celých dnešních 90 minut "vaření". Opustíme jógu a jdeme na dnešek. Vzhledem k tomu, že ani po včerejším dvouhodinovém uklízení mi nedošly síly, které jsou dle kolegyně zásluhou B.jógy, vrhla jsem se na "Nové" hned po probuzení. Nově jsem si přivstala o půl hodiny a udělala si snídani. Jedení jogurtu během oblékání nebo okusování okoralé bábovky po cestě na metro nepovažuji za snídani, takže snídaně před ranní směnou je pro mě novinka. Snídaně bodla, nádobí nechám na odpoledne a budu se modlit, abych s tím nezvykle plným břichem po ránu dopla kalhoty. Ale pro dnešek splněno.
Pokračování příště ... Bude-li nějaké:-))
Odhodlání se ztratilo stejně rychle, jako peroxidová blond na Kim K. vlasech. Samozřejmě, že s pádem mých předsevzetí padlo v zapomnění i toto. Čas od času, když jsem si ve sprše (kde jinde) promítala nahrané stopy a plně se věnovala vytváření představ o tom, jak "od zítra (lze nahradit "od pondělí"; "po výplatě"; "příští měsíc") skutečně začnu poctivě plnit slíbené aktivity. Po třech měsících sprchování a mizivém plnění plánu jsem se před čtrnácti dny "hecla" a dala tomu šanci. Bylo "zítra", bylo "pondělí", bylo "po vejplatě", nebyl čas vymýšlet další výmluvy.
Stále jsem Bridget J., žádné citelné změny v osobním životě, průměrné finanční výdaje, ale ten pocit čtrnáctidenního vítězství mysli nad leností - k nezaplacení. Ovšem čtrnáct dní my vydrží i brambořík, než mi chcípne. Takže doufám, že mé dosavadní odhodlání nebude mít stejnou životnost ...
Každý den zkusím/udělám NĚCO NOVÉHO (uvařím nové jídlo; vynechám sarkastické poznámky; zajdu do toho luxusního obchodu; tenisky vyměním za podpatky; ...). Jestli to dotáhnu do fáze, kdy mi začnou docházet nápady, nechám vytesat kamennou sochu své disciplíně. Nebo aspoň těžítko.
První den. Už rok a půl chodím domů okolo sýrárny. Takový ten malý obchůdek s pultíky plnými hroud "smraďoškových" sýrů s nevyslovitelnými názvy a neznámé chutě. "A kolik toho chcete?" Co já vim?! Kupuju jen patnáct deka uheráku nebo cihlu Eidamu, nemám ponětí o gramáži. "Netuším, tak na ochutnání k vínku ..." "A jaké víno budete pít?" Jaké?! Jaké asi?! To co koupím támhle na rohu v Žabce. Do sedmdesáti korun i s Colou. "Nemám tušení, donese ho přítel ..." ... který je imaginární stejně jako večer s ochutnávkou sýrů. Když jsem se konečně ocitla zpět v realitě, měla jsem v igelitce tři decentní kostičky sýrů za šest stovek. Kdybych neměla obličej ztuhlý mrazem, zřejmě by mi mírně padla brada. Schovala jsem si své čtyři kila do peněženky, vytáhla sebevědomě (jako bych si takovou pálku se svým učitelským platem mohla dovolit vícekrát jak jednou za čtvrtletí), zaplatila a kmitem opustila prostor. Sýry byly vynikající, na víno nezbylo. Každý kousek jsem gurmánsky vychutnávala alespoň pět minut. Bodejť by ne, když jsem si spočítala cenu každého sousta, nemohla jsem ani polknout. Vydržela jsem nad sýry sedět hodinu. Pak přišlo gayské osazenstvo bytu, čapli toasťák, obložili kostičkami "Něčeho Nového", zalili kečupem a bylo po prdeli. NN ("Něco Nového") za šest stovek na začátek? Inu hned na začátku první zkouška odhodlání. Finanční limit pro "Nové" na tento měsíc přečerpán ...
Den druhý. Stále musím myslet na včerejší sýry. Ani ne tak kvůli gastrozážitku, ale kvůli složence na obědy, která bude muset počkat na květnovou výplatu. Co dneska nového? Dneska "Nově" nebudu přehlížet lidi, kterým by se zjevně hodila pomocná ruka. Matka s kočárkem na perónu působí jako odpuzovač okolních nastupujících do soupravy. Takže zatímco s příjezdem kočárku brali všichni, hlavně pánové, nohy na ramena, já zůstala. Potlačila jsem detailně propracovanou představu toho, jak mi kočárek vyklouzává z rukou, padá a dítě letí. Překonala jsem to, pomohla a přitrouble se usmívala, že jsem vykonala dobrý skutek. Cestou z krámu jsem pomohla stařičké babičce snést vozík. Načež jí div nevypadla protéza, když mi desetkrát děkovala. No, to už jsem se karmicky vznášela na obláčku. Do třetice jsem to završila konverzací mojí ruko-nožní-angličtinou, když jsem tápajícímu cizinci u vietnamce pomáhala přeložit pár dotazů na prodavače. Groteska jak prase, bejt mé učitelky angličtiny na onom světě, tak se otáčí v urnách, ale dala jsem to. Prodavač si oddechl, cizince uspokojily odpovědi a můj pocit blaženosti opustil gravitační pole Země.
Den třetí. Spíš večer třetí. Blaženě jsem se po včerejšku nesla do práce, dmula se Novou nesobeckou osobností a až při nastavování budíku na ranní jsem si uvědomila, že pro dnešek je zatím nesplněno. Mohla bych jít koupit spolubydlícím pizzu, to jsem zatím neudělala, bylo by to "Nové". Moc daleko. Tak masáž? Moc práce. Co uklidit kumbál? Rok a půl po nastěhování by to nebylo od věci. Moc pracné. Ok, vyperu podrpsenku ručně, a ne na "zkrácený program". Možná tím oddálím blížící se probodnutí podpaží vyčuhující kosticí. Trochu laciné, zdlouhavé a značně nedokonalé NN, ale píši si splněno.
Den čtvrtý. Nedopustím včerejší "zapětminutdvanáct-akci" a dneškem to odčiním. Bikram jóga. Kdy jindy se tam nechat konečně přemluvit od kolegyně fanaticky uctívající tuto činnost. Přeskočím popis příprav, celodenní stres ze zástavy srdce a nutkání zahodit "jógomatku" a zdrhat. Brutální. Brutální. Brutální! Ptám se, máte všichni sníženej pud sebezáchovy, že toto absolvujete pravidelně?! Ve 42°C hodinu a půl cvičit? Nesmět odejít? Doslova se koupat ve vlastním potu? Přemýšlet o zbývajícím času než vám puknou plíce? Od devíti let se věnuju basketu, jsem sportovně zdatná, projela jsem Alpy na kolech, ale co tohle má bejt? Smrt upocením? Přežila jsem, přestože jsem do 89. minuty věřila víc ve vítězství Marie Puhajkové ve Slavíkovi, než že budu schopná odejít jinak, než nohama napřed. Nicméně jsem si za výhodnou cenu koupila desetidenní permanentku, takže zítra znova. Slíbila jsem to. A v rámci naplnění alespoň některých předsevzetí musím slib dodržet. Už teď se "těšinkám" na své zítřejší soukromé jezírko potu. Teď jdu uklízet, jelikož mě zachvátil vcelku nezvyklý nával energie. A poslední cigeretu jsem měla po snídani. A na můj obličej jakoby dýchla Estée Lauder osobně. Čistá pleť, nezvykle lesklá a celkově ozdravená, že každých deset minut chodím kontrolovat do zrcadla, jestli se mi to nezdálo.
Den pátý. "Jógamatka" zabalena, obličej nevyžadující rozjasňovač a krabka cigaret věnována kamarádce. Včerejší akce (čti utrpení) se vyplácí. Představu svého zářícího obličeje budu mít před očima celých dnešních 90 minut "vaření". Opustíme jógu a jdeme na dnešek. Vzhledem k tomu, že ani po včerejším dvouhodinovém uklízení mi nedošly síly, které jsou dle kolegyně zásluhou B.jógy, vrhla jsem se na "Nové" hned po probuzení. Nově jsem si přivstala o půl hodiny a udělala si snídani. Jedení jogurtu během oblékání nebo okusování okoralé bábovky po cestě na metro nepovažuji za snídani, takže snídaně před ranní směnou je pro mě novinka. Snídaně bodla, nádobí nechám na odpoledne a budu se modlit, abych s tím nezvykle plným břichem po ránu dopla kalhoty. Ale pro dnešek splněno.
Pokračování příště ... Bude-li nějaké:-))
Žádné komentáře:
Okomentovat