Máme čtvrtek a tedy i čtvrtý den mé (stále ještě k neuvěření) ELLE mise. A to vám řeknu, dneska sem jela Bomby!
Cestou do svého patra (pravidelní čtenáři znají mé problémy s výtahem) sem nabrala v recepci poštu, kde, leč sem se modlila ke všem imaginárním a světověuznávaným bohům, byl Pinc Krasoň. Ovšem navzdory mým předpokladům se tento meeting obešel bez trapasů. Nevídané, neslýchané. A jak sem byla sama z toho beztrapasového výstupu překvapena, že nepřišlo žádný prsknutí do obličeje při pozdravu, zakopnutí, nebo zakoktání, tak jsem samozřejmě cestou ven vrazila do futer. Takže slýchané, vídané. Au! To rameno musí bejt nejmíň vymknutý. A ty futra posunutý. Tak honem do výtahu. A jak sem tak jela tím výtahem, tak sem si řekla, že potěším třetí patro a vystoupila v něm. Jen pro pořádek, cílové patro je páté. Páté, ty tele(!!!). To už se zcela vzpírá všem statistickým výpočtům.
A pak začlo něco, co bych soukromě označila za "kuadopudelesemmocinkymocšťastňoučká". Směla sem totiž otevřít všechny ty velké krabice, pro které sem si předtím taky dojela do recepce (ano, k Pinci Krasoňovi, Lindi ... a ano, vezmu tě tam, abys ho taky viděla). Mluvím o Těch krabicích, co měly naskládané na sobě asi metr osmdesát, a co sem s nima "mrdla" o futro (opět) až se mi celá věžička hnědého kartonu rozhodla ztvárnit Šikmou věž v Pise, ale nespadla. Vraťme se do krabic. Dobrý den, představuju vám náplň svého dopoledne: "Jůůůů, to je kabátek od Miu Miu ..." "Si ho klidně zkus." ... "Ne, to je blbý." ... "Ale není, naaaa, podívej, jak ti sekne. Mě zase sekne tenhle, koukej." Následovalo: "Bože, Prada botičky. Hele, a to je Chanel kabelčička ... a je s příbůrkama, rozkošná" No a pak sem se tak nahlas jevila, vzdychala, achala a všelijak jinak dávala zvukově najevo, jak moc sem šťastňoučká, že se můžu hrabat ve věcech, který stojej o deset ticís víc než je můj běžný plat ve školce (včetně vánočních prémií), až všichni stážisti, teda všechny stážistky v kanclu neodolaly a šly si taky "máknout" na Dior, Bottegu Venetu, paní Carolinu Herreru, pana LV, apod. Já sem si teda ve svém imaginárním seznámku věcí Viděla sem to tak ve filmu, je to tak i ve skutečnosti? odškrtla další políčko. Boooože, to byla nádhera. Nicméně raději nebudu nikoho jmenovat, páč kdyby paní šéfredaktorka zjistila, kdo mi dovolil se do toho oblíknout, tak by asi netleskala radostí, na rozdíl ode mne. Myslím, že se všichni okolo dost bavili, když sem očuchávala Chanel kabelku a hodinku se mazlila s LV kožíškem (kterej je kua těžkej, teplej a musel na něj padnout minimálně jeden mamutomedvěd lední).
Další na programu bylo: "Báro, máš řidičák?" No, hned sem věděla, že sem v .iči a otázkou jen zůstávalo, komu budu po zbytek života splácet rozsekaný auto. Tenhle scénář nabyl na reálnosti hlavně v momentě, kdy mi sdělili cílové zastávky mé cesty. "Zajeď tu doprostřed Prahy a pak tu doprostřed Prahy."... "A kde máš to auto?" ... "Támhle, to v kopci (v překladu: budeš muset vycouvat z řady do tý hlavní megafrekventovaný silnice)." A aby toho stresu nebylo málo, z kanclu na to auto bylo krásně vidět. Sepsala sem závěť, ve který teda vlastně po splacení vozu nezbylo nic. Ale že sem odvážná a výjimečná blondýna, zmákla sem to. Nerozsvícený světla, projetí zákazu vjezdu a mírné očištění pravého blatníku o chodce beru jako nutné zlo. I sem zacouvala zpátky do řady a vrátila vozidlo tam, kde bylo. Juch, juch! Tati, můžeš bejt na dceru řidičku, hrdej.
Pak už jen mazlení s dalším Diorem a vystavování se před zrcadlem s kabelkama od Miu Miu, která mi nejvíc sluší. Výsledek? Všechny. Hlavně v tom kožichu. Miluju tu práci! Mooooc! Děkuju eště jednou (eště stokrát) tomu, kdo stál za mým přijetím!
PS. Jestli vám bude chybět něco z kolekce od Chanelu, tak já to neMám.
PS2. To nahoře na límci u LV kožichu nejsou moje sliny.
PS3. Doufám, že za tím zrcadlem ve výtahu nejsou kamery.
Žádné komentáře:
Okomentovat