Pondělí v ELLE se mi líbí. Začíná se v jedenáct. Pondělí v ELLE mě děsí. Začíná se poradou. A nejhorší jsou porady, kdy jste si měli něco připravit, a vy jste to kvůli své lenosti nestihli. Snažila jsem se dát dohromady něco poutavého, originálního a hlavně před A. obhajitelného. Ale prostě to nešlo.Všechno, co byly schopny moje víkendové mozkové buňky zvládnout, bylo takový nemastný neslaný. Takže porady jsem se bála, jak kluci reklam na tampóny. Tak jsem se rozhodla pro čiré a zoufalé "prdelolezectví" a napekla. Dík, Leni, za recept! Cukr přece musí obměkčit. A že jsem ho tam dala požehnaně. Porada tři hodiny, krabice s cukrovím skoro prázdná, všichni cukrem utlumení. Mission accomplished!
Na konci porady přišel výlet do Hermése a Diora, odvést věci z focení. Olala, c'est bon! Nádhera. Vlastně nádhera by byla, kdybych si ráno nevzala bílé pubertální Nike kecky a neoblíkla se jak bílá Missy Elliot. Ou! "Zajeďte, prosím, do Pařížské a vraťte to." Do Pařížské chodím jen na novoroční ohňostroj nebo omylem, když zabloudim cestou do HMka. Tam jsou totiž ty obchody, kam se stydíte i přes výlohu koukat, páč by bylo vidět, jak se vám protáčej panenky. Takové ty obchody, kde vám otevřou dveře a pozdraví. Takový ty z filmu Pretty Woman plus dvacet let, plus zvláštní obličeje udivených prodavaček, plus Česká republika. Divnost sama o sobě. A já jim tam teď naklusala v keckách od Nike, ufoulaným bílým tričku a v o číslo menší kanárkově žlutý bundě. A pán "otvírač" mě pozdravil. A vůbec se nedivil, že tam jdu. Ani prodavačky se nedivily a eště se mega sympaticky usmívaly. Ale nedivily se. Proč? Podle mejch představ se měly meeega divit, co že tam dělám. A krásně to tam vonělo. A bylo tam čisťoučko. A všechno, všecičko se blejskalo. A to je pro starou "cikánskoustraku" (já) něco jako vznášet se duhovém obláčku cukrové vaty. Divím se, že jsem byla schopna sama odejít a nemuseli mě vynášet. Jsem byla v takovém šoku a uhranutí, že si nepamatuju ani jednu kabelku, ani barvu koberce, ale pamatuju si kliku dveří, která vypadala jako diamant ... A u pana Hermése se mi taky líbinkalo. Otvírač dveří teda na chvilku zaváhal, když jsme chtěli vstoupit, ale budiž mu odpuštěno. Já vidět sama sebe jeho očima, tak před sebou ty dveře eště zamknu. Nicméně KUA, JÁ SEM BYLA U HERMÉSE! Děvčata, neřikejte, že o tom většina z vás nepřemejšlí. Jaký je to asi za těma dveřma? Jak to tam voní? Jaký tam jsou asi prodavačky? Jak moc blbě na mě budou koukat? A pustěj mě tam vůbec? Pustěj. A pustěj o dost míň trapně, než bych čekala. A nikdo na vás nebude dementně civět. Budete debilně civět jenom vy, až se podívate na cenovky v prosklených pultících. Blejskavejch prosklenejch pultících(!!).
Děkuju tímto redakci, že mi umožnila odškrtnout si další položku na seznamu Projít alespoň dvěma prosklenejma dveřma v Pařížský. A děkuju Alexovi, že vydržel moje "vznášení se na obláčku". A děkuju Markétce, která mě má jako hopsavou naspeedovanou kouli na noze a eště mě neposlala do prdele ... jenom do Diora:_))
PS. Kdy půjdeme na výlet k Chopardovi?
PS2. Příště upeču eště "koláčky", ať je větší legrace.
PS3. Miluju vstávat na jedenáctou, hrabat se v Chanelu a courat Pařížskou.
Žádné komentáře:
Okomentovat