ELLEtour nám zdárně skončila, já si sama sebe koupila v trafice a nabita energií se vrátila do "ústavu" (čti MŠ). A musím říct, že jak jsem tam zvesela naklusala, tak bych zase zvesela vyklusala, zavřela se do protiatomovýho krytu a vylezla až v době osídlení Marsu. Huuuuuu-saaaaaaa!! Boha jeho, co se to s těma dětma za ty tři měsíce stalo?! Jak jsem si řikala, že to horší bejt nemůže, tak může. A to o dost. A to třeba tak, že bych si pomalu mohla zřídit zákaznickou slevovou kartu do místní vinárny. A v lékárně mi pomalu tykaj. Zvěř(!!) ... Pardon, zlatíčka, zlatíčka to jsou. Jsou to takový zlatíčka, že si pomalu studuju příznaky syndromu vyhoření. Ale naštěstí stále u mne přežívá naděje a dostatek psychických sil, abych se nezhroutila jak domeček z karet. Na druhou stranu musím říct, že mi ta "prča" s nima chyběla ...
PONDĚLÍ bylo menším varováním, že skončilo "leháro" v redakci a je nutné mít ty malý skorolidi neustále pod dohledem. Páč jinak si vám děvčátko při spaní strčí do rypáku korálek a vy to zjistíte asi takto: kolegyně v nastavené dlani drží korálek se slovy "Znáš tenhle korálek?" "Ne, ten není z naší třídy ..." "Hmm, tak tenhle korálek jsem před chvílí vyfoukla tvojí Viktorce z levý dirky."
ÚTERÝ - ranní. Ovšem taková ta ranní, která vám začíná v 7:00 a vy se s klídkem probudíte v 7:32 ... Ouč(!!). Stane se. Dosprintovala jsem do školky, pofackovala třídu a ... "Pančelko, tam jsou červy ..." Aniž bych zvedla oči od třídnice (každej rodič a pedagog dobře zná) "Hmmm, krásný ..." O 3 minuty později: "Paní účo ..." "Prosím?!" "Paní učitelko, tam lezou červy." "Hmmm, tak jim postavte eště domeček ..." Celou dobu jsem si totiž myslela, že si ty "červy" postavily z Lega nebo jiný stavebnice. 5 minut poté: "Hej, Tondo, čum jak TAM lezou ty červy." Kurňa, co furt maj s těma červama?! "Kde máte ty červy?" WÁÁÁÁ, kua!!! Do psí řiti, bléééééé. Na zemi se mi ve třídě válely asi čtyři bílý larvy, který vylezly z kaštanů, co je děti donesly. No, málem jsem se poblila, vážení. Já tenhle hmyz bytostně nesnáším. A před těma pidilidma si musíte zachovat tvář, křik nebyl na místě. Takže jsem dělala jakoby nic, jakoby se mi kua nechtělo brutálně blejt, a jala jsem se likvidace toho odpornýho hejbajícího se hmyzu. Hnus. Pak eště když jsem vyhazovala ony kaštany, tak mi z toho vypadly další tyhle mrdky a to už bylo skoro na panáka za statečnost. Děti z toho měly samozřejmě brutální prdel, já pomalu googlovala číslo na Chocholouška. Brrrrr. Pak se mi eště na zahrádce "zechcalo" dítě tak, že ho suchou rukou nepřevlíknete. Když se daří, tak se daří ...
STŘEDA a vejlet do Solný jeskyně s 18 trpaslíkama, co zakopávaj o namalovanou čáru a teď maj nastoupit do tramvaje, jít podél dvouproudovky a neskončit pod koly čehokoli. Takže nejdřív jsem málem odešla v pantoflích (bačkůrkách), zapomněla jsem se vyčůrat (takže se mi celou dobu kuevsky chtělo) a modlila se ke všem svatým, abychom se ve zdraví vrátily. Nejlépe bez ztrát (čepic, rukavic, dětí). V jeskyni mi řekli, že děti nesmí sahat na světýlka na zemi, že by mohly dostat ránu, a že jim tam minule jela kvůli podobnému incidentu sanitka. Tramtarará, kua, děláte si prdel?! Už jste zkoušeli skoro dvaceti hyperaktivním vopicím říct, ať něco nedělaj? To je jako návod na to, aby to udělali. "Neolizujte zábradlí", že jo ... Můžu vám říct, že když mi na obědě M. vylil polívku na nohavice, byla jsem tak vyčerpaná, že jsem neměla ani sílu na to se nasrat/rozbrečet. Ten den mě od otravy alkoholem zachránilo jenom to, že mi J. (5 let) pochválil outfit. Doslovně to bylo "Paní účo, moc vám to dneska sluší ... a v tom tričku máte velký kozy."
Ve ČTVRTEK jsme měly ke svačině drožďovou pomazánku. A s tou mám problém i já. A K. taky, páč jí vyblil zpátky do talířku. Což vám v momentě, kdy s tím samy zápasíte, moc nepomůže. Blink. Ve třídě jsem našlápla Lego kostku, a ty svině umělohmotný vám "prostřelí" i pantofle a bolest jak kráááva. Auuuu, tak moc bych si v tu chvíli potřebovala uvolnit bolest z těla ven a zařvat si pořádně DO PRRRRDEEEELEEE! Ale nemůžu, nemůžu. Lego zasr.ný. Na zahrádce mi caparti nasypaly písek do polobotek, okopaly nohavice svejma ušmudlanejma holinkama a nakonec jsem se málem posr.la strachy, když jsem jak ve zpomaleným záběru viděla, jak A. běží, zakopává a padá přímo na betonovej rantl ... a přemejšlela, jaká je šance, že ho tou bradou netrefí. Ta šance byla malá, vlastně menší, než že osídlíme ten Mars. Trefila ho načisto. "Naštěstí" jen cvakly zuby o ret, takže o trochu méně krve, než jsem očekávala. Korunu tomu všemu nasadil J., kterej se válel v listí, nabaloval na sebe všechno bláto okolo a vypadala jak ... "Honzo, neválej se v tom listí. Budeš vypadat jak prase." "No, vy dneska taky nevypadáte nejlíp ..." Není nad to, když vás setře 5tiletý děcko ... a vy mu na to eště nahrajete.
PÁTEK, konečně. Zakončím to stručně. Rozhovorem s panem H. (tatínek jednoho mého svěřence).
"T. našel v pondělí na zahrádce fixky, tak jsme se domluvili, že když se o ně nikdo do dneška nepřihlásí, může si je nechat ..."
... otec na mě tázavě zírá, tak tedy pokračuju ...
"... tak jen, abyste se nedivil, že má cizí fixky."
"Co že to našel?"
"Fixky ..."
"Koho?"
"No, fixky. Fixy."
"Jééééžiš, tak to jo. Já Vám rozuměl filcky ... já si řikal, kde by na zahrádce našel filcky."
Žádné komentáře:
Okomentovat