Ehm. Jak bych to řekla?! Možná - Pátek všech asociálků svátek?! No i když v mém případě teda spíš jedna osoba trpěla nadměrnou potřebou sociálního kontaktu. K mé smůle tato osoba měla sedadlo vedle mě ... na cestě Brno - Praha. A není asi nutné řikat, jak kua mooooooc dlouho to tím tankodromem trvá. Samo o sobě nelidsky dlouho ... s tímto objektem pět cenťáků od vás je to rovnou na mašli. Přežila jsem jako praŽanda na moravě, přežila sem hodinu a půl ve starý Karose při 30ti stupních (nejlevnější sauně u nás), ale doprdele tohle? Proč já?! Sklípky jsem jim nevypila, náměstí nepozvracela a zcela minimálně jsem jim dávala najevo, že mi jejich jazyk povětšinou připomíná zkoušku z maďarštiny, než češtinu. A pak mi do cesty postaví "něco", co mi během 175 minut cesty snížilo IQ o polovic .. a to už předtím to nebyla žádná sláva.
Když cestujete sám, co povětšinou děláte? Hrajete si s telefonem, koukáte na filmy, posloucháte mp3, ale hlavně(!!) se s NIKÝM nemusíte bavit. Proto to má pro mě svoje kouzlo. Nemám komu žvatlat svý nesmysly, šířit pomluvy nebo hodnotit outfity okolí. Huba a hlavně mozek si trošinku odpočine ... "Já si sednu k Vám, jo ..." " ... Dobrý den, ... jistě ..." "Mohla byste mi poradiť?"(vytahujíc zmuchlanej papír z fusaku, pardon kabelky). No a tak ten průser začal. Nejdřív jsem myslela, že jí postačí navést z Florence na Zličín, odkud jede dál do Plzně. Což by zvládl i lehce mentálně retardovanej tapír. No vysvětlila jsem jí to třikrát. Pětkrát jí ujistila, že se to nedá netrefit a jala se relaxovat do svý krajiny klidu a hlavně ticha (mp3 se počítá jako "ticho"). Ovšem osůbka vedle očividně nepochopila mé nonverbální signály, že jsem s debatováním skončila. Ani vytáhnutí sluchátek, ani zapnutí obrazovky před sebou a dokonce ani vytažení telefonu, jakože budu někam někomu psát ... No prostě žádná ze základních fint nefungovala a já už viděla, jak se nadechuje k vyprávění. Jako já si i ráda povídám, ale zásadně ne s cizíma lidma. No to ani omylem. Mimo okruh svých přátel nevyhledávám sociální kontakt, natož s někým, kdo během vysvětlování, že jede až z Bratislavy do Plzně použil třikrát slovo "piča". Po chvilce jsem se dovtípila, že "piča"=stevardka z předchozího spoje, kterej byl "teda meněj žlutější než tenhle". No neci, děkuju pěkně. Kde je ksakru ten stevard s "oficiálníma" sluchátkama. Páč ty moje samozřejmě nespolupracujou s technickým zařízením na palubě (což jsem zjistila již na cestě z Prahy do Brna, kdy jsem si hrdinsky v rámci "šetříme planetu" nevzala nabízená sluchátka a celou cestu jsem ten film odposlouchala v ultrazvuku). Nejde. Ale proč? Teď, když ho potřebuju. Takže slovenská paní cestuje do Plzně, víme. Pracuje u pásu u Audiny, ... nebo vlastně montuje palubní desky a má děsnou zodpovědnost, "ale skutečně, podepísala som papier, že ručím za namontání těch částek, viete, to ňée legracia" (doslovný přepis) ... "viete, nooo, ony sú tam akože dobré peňáže" ... Kua, rýly?! Hálóóóóó´, Potřebuju ty sluchátka. Cejtim, jak se mi zvětšila úmrtnost mozkovejch buněk. "A vy že jakože čože pracáte? ... nebo nepracáte?" " Pracám, teda pracuju ...Ve školce, pracuju ve školce." DPČ, jako vážně? Bůh Srandy měl dneska asi rozšafnou náladu. A to jsme eště nevyjeli z nádraží. A tu už valila stórky z práce, kde "pracá", a kde má fakt náročnou a zodpovědnou úlohu. A dcéra prezidenta má růžovou palubku, no vážně, ta osůbka to řikala ... zřejmě ji taky montovala. Toho jsem se bohužel nedopátrala. Byla jsem totiž příliš zaměstnaná navázáním očního kontaktu se stevardem, kterej by mi určo nějak pomohl, kdyby viděl můj děs v očích. Výjezd z Brna, dálnice, tady zavře hubu a bude se koukat na filmy ...
... no nebude. Páč ona s "tímtok" neumí (ukazuje na obrazovku před sebou). Super, vytáhla tablet. Ejhle, jiskřička naděje ... zhasla, jak rychle se rozsvítila. "Tu som si akože kúpila tableta ... a hrám na ňom hry. Znáte? Tu mám ráda ..." Mám brejle, je malá pravděpodobnost, že vidím blbě. Ona mi vážně ukazuje hru Ledové království? Lidi?! Halooo! Já vim, že jsem na tý moravě byla skoro tejden, ale zas tak moc jsem nechlastala, aby se mi tohle jenom zdálo. A vážně, Elsa a Anna. Je tohle možný? Je. Zlatý Pokémoni, zlatej Pou, zlatý Angryptáci. Ona má regulerně hru Ledové království a právě se mi chlubí, že je v 56 levelu, ale ten 48 jí dal zabrat, ten dělala 16x. Začla jsem přemejšlet o Darwinovinově teorii ...
... Tetris ve verzi duhovejch diamantíků (kde byla v 321 levelu) mě, po tom šoku předtím, nechal zcela chladnou. "A Pokémony, to máte taky?" Přidrzle jsem se zeptala, páč jsem marně živila naději, že z mého tónu pochopí, že se neci kamarádit, ani rozebírat ceny tabletů na slovenským trhu, ani slovenskou vládu, co rozebíraly se setřenkou Bohunou a hlavně nehodlám dělat divadlo celýmu busu, kterej samozřejmě nadšeně a hlavně "nenápadně" naslouchá naší debatě. Teda spíš jejímu monologu, jehož každá minuta změnšovala mojí víru v lidstvo. Na první pohled nevypadala nikterak "odlišně", prostě taková 40tiletá šmudla, ale co, tak slovenka, co "montá" palubky, nic nestandardního. "A vy akože manžjela matě?" Co? Co je tohle za průzkum?! Autobus samozřejmě zpozorněl ... ten padající špendlík by byl slyšet i při dopadu na ten koberec v uličce. Si dělá prdel, ne? Máma teda vždycky řikala, že se mi to všechno jednou vymstí na dětech (to se už děje pět let ve školce, dík mami:-), ale že se mi to bude takhle mstít i na trase Brno-Praha, tak o tom teda nikdo nemluvil. Použila jsem na ní svůj pohled č. 35, kterej použivám od září do června na fakany, když jim třeba ulítne něco jako "kurva, píča, tlustoprdka", je to taková směsice nasranosti a zlosti s mírně přimhouřenejma víčkama doprovázená jemným nadzvednutím levého obočí. Objekt "třicetpětky" většinou na místě zrudne, nebo minimálně cítí strach a ví, že udělal chybu. Funguje to i na slovenky(!). Hele panenko od "audiny", zase takový "ka"(mošky) nejsme. Notabene publikum za náma zaplatilo pouze za cestu do Prahy (a kafe a časopis zdarma), nikoli za zábavu na cizí (čti Můj) účet. Eště chvilku jsme rozebíraly Jarunu ze sídláku, Jožku z Rohožníku, co má bohatýho "frajára" a syna, co hraje tanky, což je mezinárodní hra, kde se mluví anglicky a "bombardujou" se tankama třeba až v Kanadě, jak jsem se dozvěděla a pak konečně přišlo vysvobození. Sluchátka! Zarazila jsem je tak rychle do zdířky, že bylo slyšet svištění mojí ruky. Zapla jsem první, co jsem našla a dosáhla konečného vítězství... K mojí smůle to bylo Ledový království!
Mami, vezla jsem ti Višňovici, ale je ti jasný, že vzhledem k výše zmíněnýmu ti dovezu bonbošku. Ale z tý prázdný flašky bude pěkná váza.
PS. Myslíte, že můžu po dopravci vymáhat finanční náhradu za psychickou újmu?
PS2. Děsí mě, že řikala, že její ségra taky pracovala ve školce ...
PS3. Zdravím osazenstvo přední částí busu (odjezd v 10:00 Brno - Praha:-DD)
Žádné komentáře:
Okomentovat