Bude to skoro patnáct let, co sem došla závěru, že i přes svou přirozenou schopnost kamarádit se s kdejakym individuem, s češtinou prostě "kámošit" nebudu, i kdyby se pouště začly zelenat a na Hrad usedl Sagvan Tofi. Dlouho sem to zkoušela, přeci jen už jen ze slušnosti, páč ovládat mateřskej jazyk je povinností každýho. Dlouho do noci sem s ní vysedávala, tenkrát eště u Granka a chleba s Nutelou, chodila sem s ní do parku, měla sem pocit, že by nás čerstvej vzduch moh spojit. Brala sem jí s sebou k moři, aby věděla, že je nedílnou součástí mého života, prázdniny nevyjímaje. Po dobrym, po zlym, s pláčem, s doutnající párou z uší, klečíc na kolenou. Nic. Nic nezabralo. Řikala sem si, musim jí nechat trochu času. Třeba se to časem zpraví. Z původního týdne na vzpamatování se to protáhlo v týdny, ty v měsíce, ... dneska tomu je skoro dvě desítky let a já sem se rozhodla, že je na čase se na to definitivně vys ... vyspat, abych jí mohla nechat svému osudu.
Nechť si dělá, co chce. Ať si vezme svý pravidla, diakritiku, slova vyjmenovaná a zpovzdálí zasmušile vzdychá, když jí ničim s každym slovem, co vypustim ven. Možná by bylo na místě se ve svých 23 letech stydět a s hlavou ve dlaních tiše povzdechnout nad svou neschopností napsat alespoň jeden příspěvek bez hrubách chyb a špatné diakritiky. Uznávám, bylo by to na místě. Ale já sem zkrátka "srdcař". Takový "srdcař", jde-li o "srdcaře češtinového", má potřebu íčka ve slovech dělat srdcem, nikoli hlavou, jak by bylo hodno. Čárky často ignoruje, pokud ne, tak je píše tak, jak je jeho srdci milé. Pokud takový srdcař neví, jaké "i" by v daném slově netvořilo pobouření širokého okolí a není vybaven automatickou opravou gramatiky, není ztracen, jak by se dalo na první pohled očekávat. Řešení je zcela jednoduché. Zkrátka zvolí jiné slovo stejného významu. Pokud ste již srdcaře zapudili pro jeho nižší společenskou hodnotu, pak vězte, že být srdcařem, pravým, nikoli rádoby srdcařem z hecu, vyžaduje značně košatou slovní zásobu.
Pomněnky, domněnky. Nic pro mě. S háčkama nad "e" sem vyhlásila fight hned při prvním setkání. A že už je to nějakej rok zpátky, tak sem měla dostatek času, abych se naučila žít kvalitní písateslký život, i bez téhle základní znalosti. Prostě "Pomni, abys nezapomněl ...!" Nezapomněl? Chybí jistota u "mne"? Jednoduché ... prostě místo "Zapomněla/zapoměla sem na to ..." - "Zapomenula sem to.." Problém vyřešen. Prostě to hodíme do tvaru, oku nepříliš libému, ale podstatu to vyjadřuje, společensky váš status neklesl o tolik, jak by se stalo, popletl byste-li "mne". Spisovnost nechme odpočívat.
Dobili/dobyli hrad? Opět je řešení nasnadě. Dostali se do hradu, pokořili hrad, probojovali se na hrad. Není třeba ztrácet čas s googlem nebo pravidly českého pravopisu. Zbytečnost. Buď tedy takto nebo celou větu rovnou přetvoříme - Hrad podlehl. A problém je pryč.
Shlídla/zhlídla sem ten film. Já sem ho prostě viděla. Sem průměrná blondýna, zatěžovat můj nízkokapacitní mozek přemírou informací by bylo neekonomické a neuvážené. V očích lidí sem ta, co píše nespisovně, děti jí často "hráli" nikoli "hrály" fotbal, "j" ve slovech "jsem" ignoruje s přesností ostřelovače SWATu, o výrazivech, které se neužívají ani v běžné mluvě škoda mluvit. Páč .-)) těžko by se na tom něco změnilo.
Upřímně se omlouvám všem lingvistům, češtinářům, pani čelce Zoubkový, jež zřejmě dodnes sedi za katedrou 6.A a nepřestává doufat, že jednou přijde den a já prozřu z nevědomosti a přestanu prznit krásy českého jazyka. Zřejmě by bylo na místě poslat jí aspoň Zlatý polomáčený, páč tam eště nějakej čas bude sedět. Jelikož já se "svý" srdcařský čeština nevzdám, ani kdyby mi hlavou mlátili o Husův pomník. Buďme rádi, že sem aspoň natolik uvědomělá a užívám háčků a čárek. Páč i to je u mě výkon hodný obdivu, vzhledem k času, který strávím nad hledáním jednotlivých "oháčkovaných" písmenek na klávesnici. A často je třeba výpomoci spolubydlících, aby mě uklidnili, že hledané písmenko tam skutečně je a neodešlo do intelektuálnějšího prostředí. Třeba včera sem hledala "ý". Nakonec sem ho našla, ale na googlu se eště dlouho budou smát zadání ve vyhledávači "Ztratilo se mi z klávesnice "y" s čárkou, pomozte mi ho najít. Odměna pro tomu, kdo poskytne informace, jež povedou k jeho nalezení."
Toť zřejmě vše, co sem měla dnes na srdci. Měla sem zkrátka neodbytný pocit potřeby se omluvit za hanobení jazyka českého. Nakonec se stejnak "j" ze slova "jsem" vyškrtne, jelikož zbytečně zabírá papír a v rámci záchrany planety bude nutné s papírem šetřit a ne ho plnit zbytečnýma písmenkama. Mám dojem, že stejně tak, jako sme přišli o Letiště Ruzyně, v blízké budoucnosti dáme sbohem i některým češtinářskym neduhům. A pak si vzpomeňte na mě, na člověka natolik nadčasového, svou dobou nepochopeného, jež jazyk budoucnosti používá již dnes, i za cenu nálepky "blbá".
Na konec bych jen ráda pozdravila kamarády z Moravy, jelikož ti, zřejmě v důsledku slabého pokrytí signálem, i v dnešní době užívají spisovnou češtinu. Stávají se tak oběťmi posměchu (především pražáků), jelikož člověk (pražák) zná spisovnou češtinu maximálně tak z filmů pro pamětníky. A pojďme si říct, my pražáci, že prostě slyšet v běžném hovoru takovou dávku spisovnosti, jako když se bavíte s moravákem, to je na jednoho moderního srdcaře tak silnej zážitek, že ten smích, kterým na to reagujem není posměch, nýbrž čistá radost z objevu, že moraváci sice nemaj metro, místo tramvají jezdí šalinou a užívají jazyku, o kterém sme si mysleli, že patří mezi vymřelé:-)) Ať žije spisovná čeština, aneb zdravím Lenku z Mikulova.
Nechť si dělá, co chce. Ať si vezme svý pravidla, diakritiku, slova vyjmenovaná a zpovzdálí zasmušile vzdychá, když jí ničim s každym slovem, co vypustim ven. Možná by bylo na místě se ve svých 23 letech stydět a s hlavou ve dlaních tiše povzdechnout nad svou neschopností napsat alespoň jeden příspěvek bez hrubách chyb a špatné diakritiky. Uznávám, bylo by to na místě. Ale já sem zkrátka "srdcař". Takový "srdcař", jde-li o "srdcaře češtinového", má potřebu íčka ve slovech dělat srdcem, nikoli hlavou, jak by bylo hodno. Čárky často ignoruje, pokud ne, tak je píše tak, jak je jeho srdci milé. Pokud takový srdcař neví, jaké "i" by v daném slově netvořilo pobouření širokého okolí a není vybaven automatickou opravou gramatiky, není ztracen, jak by se dalo na první pohled očekávat. Řešení je zcela jednoduché. Zkrátka zvolí jiné slovo stejného významu. Pokud ste již srdcaře zapudili pro jeho nižší společenskou hodnotu, pak vězte, že být srdcařem, pravým, nikoli rádoby srdcařem z hecu, vyžaduje značně košatou slovní zásobu.
Pomněnky, domněnky. Nic pro mě. S háčkama nad "e" sem vyhlásila fight hned při prvním setkání. A že už je to nějakej rok zpátky, tak sem měla dostatek času, abych se naučila žít kvalitní písateslký život, i bez téhle základní znalosti. Prostě "Pomni, abys nezapomněl ...!" Nezapomněl? Chybí jistota u "mne"? Jednoduché ... prostě místo "Zapomněla/zapoměla sem na to ..." - "Zapomenula sem to.." Problém vyřešen. Prostě to hodíme do tvaru, oku nepříliš libému, ale podstatu to vyjadřuje, společensky váš status neklesl o tolik, jak by se stalo, popletl byste-li "mne". Spisovnost nechme odpočívat.
Dobili/dobyli hrad? Opět je řešení nasnadě. Dostali se do hradu, pokořili hrad, probojovali se na hrad. Není třeba ztrácet čas s googlem nebo pravidly českého pravopisu. Zbytečnost. Buď tedy takto nebo celou větu rovnou přetvoříme - Hrad podlehl. A problém je pryč.
Shlídla/zhlídla sem ten film. Já sem ho prostě viděla. Sem průměrná blondýna, zatěžovat můj nízkokapacitní mozek přemírou informací by bylo neekonomické a neuvážené. V očích lidí sem ta, co píše nespisovně, děti jí často "hráli" nikoli "hrály" fotbal, "j" ve slovech "jsem" ignoruje s přesností ostřelovače SWATu, o výrazivech, které se neužívají ani v běžné mluvě škoda mluvit. Páč .-)) těžko by se na tom něco změnilo.
Upřímně se omlouvám všem lingvistům, češtinářům, pani čelce Zoubkový, jež zřejmě dodnes sedi za katedrou 6.A a nepřestává doufat, že jednou přijde den a já prozřu z nevědomosti a přestanu prznit krásy českého jazyka. Zřejmě by bylo na místě poslat jí aspoň Zlatý polomáčený, páč tam eště nějakej čas bude sedět. Jelikož já se "svý" srdcařský čeština nevzdám, ani kdyby mi hlavou mlátili o Husův pomník. Buďme rádi, že sem aspoň natolik uvědomělá a užívám háčků a čárek. Páč i to je u mě výkon hodný obdivu, vzhledem k času, který strávím nad hledáním jednotlivých "oháčkovaných" písmenek na klávesnici. A často je třeba výpomoci spolubydlících, aby mě uklidnili, že hledané písmenko tam skutečně je a neodešlo do intelektuálnějšího prostředí. Třeba včera sem hledala "ý". Nakonec sem ho našla, ale na googlu se eště dlouho budou smát zadání ve vyhledávači "Ztratilo se mi z klávesnice "y" s čárkou, pomozte mi ho najít. Odměna pro tomu, kdo poskytne informace, jež povedou k jeho nalezení."
Toť zřejmě vše, co sem měla dnes na srdci. Měla sem zkrátka neodbytný pocit potřeby se omluvit za hanobení jazyka českého. Nakonec se stejnak "j" ze slova "jsem" vyškrtne, jelikož zbytečně zabírá papír a v rámci záchrany planety bude nutné s papírem šetřit a ne ho plnit zbytečnýma písmenkama. Mám dojem, že stejně tak, jako sme přišli o Letiště Ruzyně, v blízké budoucnosti dáme sbohem i některým češtinářskym neduhům. A pak si vzpomeňte na mě, na člověka natolik nadčasového, svou dobou nepochopeného, jež jazyk budoucnosti používá již dnes, i za cenu nálepky "blbá".
Na konec bych jen ráda pozdravila kamarády z Moravy, jelikož ti, zřejmě v důsledku slabého pokrytí signálem, i v dnešní době užívají spisovnou češtinu. Stávají se tak oběťmi posměchu (především pražáků), jelikož člověk (pražák) zná spisovnou češtinu maximálně tak z filmů pro pamětníky. A pojďme si říct, my pražáci, že prostě slyšet v běžném hovoru takovou dávku spisovnosti, jako když se bavíte s moravákem, to je na jednoho moderního srdcaře tak silnej zážitek, že ten smích, kterým na to reagujem není posměch, nýbrž čistá radost z objevu, že moraváci sice nemaj metro, místo tramvají jezdí šalinou a užívají jazyku, o kterém sme si mysleli, že patří mezi vymřelé:-)) Ať žije spisovná čeština, aneb zdravím Lenku z Mikulova.
Žádné komentáře:
Okomentovat