Je to pár let, co matka pod tíhou argumentů a psychického vydírání svolila a my si pořídili psa. Stály za tím roky mého srdcervoucího pláče, demonstrativního urážení se a haldy absurdních slibů o uklízení. A fakt, že až děti odletí z hnízda, nebude po kom uklízet, koho vykrmovat a na koho svádět rozbité skleničky. Tak přišel Artík.
Následovalo otcovo demonstrativní balení kufrů (testy DNA nejsou nutné.-)) a sběr složený z rozvodových papírů a ... věčně otevřené dveře. Od všeho. To, jak matka, vyučená zootechnička poručila, aby mohl pejsek volně "korsovat". Je jedno, co se za danými dveřmi odehrávalo. Sprchování, učení, ranní "detoxikace" trávicího traktu. Běda tomu, kdo by užil kliky a dveře zavřel. Nedej bože, zamkl. Stihl by ho nejen Boží hněv, ale hlavně matčin. A kam se na něj hrabe peklo! Dveře se u nás už pět let nezavírají. I kdyby za nima královna Alžběta II. konala malou potřebu. Pes, potažmo jakákoli domácí zvěř, musí mít přehled o veškerém dění. A přes to vlak nejede, ani Pendollino.
Pominu ranní venčení, zmožené pravé rameno (jelikož náš pes odmítá pochopit, že člověk je tvor unavitelný a jeho ruka slouží i k jiným zájmovým činnostem, než k 24hodinovému házení tenisáku) a denní program uzpůsoben "čůrání". Ok. To k pořízení psa patří. Ale naše matka má nadstandardně vyvinutou zvířecí empatii. Tudíž, náš dvorek se proměnil ve smetiště a pohřebiště veškerých plyšáků z přilehlého okolí a celého středočeského kraje.
Po příchodu z nákupu následuje komunikace ...
"Mami, koupila si mi něco?"
"Máš tam chleba a máslo. Namaž si ho."
"Eeehhh."
"Artíčku, podívej, co sem ti koupila. Kostičky. Mňam. A debrecínku."
"Jééé, mňam, dám si ji na chleba."
"To není pro tebe, ale pro Artíčka."
"...Ale..."
"Hele, chudinka byl celej den sám doma. Povídala si si s nim?"
"Se psem?"
"Kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi." (Konec debaty. Debrecínka je pro psa, ne pro vlastní děti.)
Venčení. Obligátní proces se u nás mění v křížový výslech...
"Kakal Artíček?"
"Jo."
"Kolikrát?"
"Nevim. Jednou."
"Jenom?"
"Nevim. Možná dvakrát."
"Ty to nevíš? A jaký měl hovínka?"
"???"
"!!!"
"Nedívám se mu na bobky!!"
"Hm. A to si šla se sluchátkama?"
"A s čim jinym?"
"No, to sis s nim nemohla povídat."
"Proč bych si s nim povídala?"
"Potřebuje lidskej kontakt. Že jo, Artí. Musíš si s nim povídat, má to rád."
(Náš pes natolik vyžaduje můj kontakt, že většinu procházky tráví honěním zajíců, kdy po kilometru zjistí, že ho to nebaví. Pak se vrátí, zjistí, že po cestě potratil tenisák, kterej neodkládá ani při pití. A já ho jak socka všech psích asociálů hledám po bramborovym poli. U toho sleduju myslivce, aby mi neustřelili prdel. Nebo "zajícehonícího" čokla. Jelikož, co by byla moje zadnice prošpikovaná brokama, oproti postřelenýmu "synovi" - psovi. Když ho po hodině nasraná najdu (tenisák), tak ho pes sebere, ze křoví se vynoří probuzený zajíc a děj se opakuje. I několikrát za sebou. Nakonec odcházíme bez balonku, já rudá vzteky. Pes bez míčku. A zajíci v břišních křečích, když pozorujou rudou obludu táhnoucí psa na špagátku. Pak vezmou onen míček a přidaj si do poličky mezi další naše balonky. A těšej se na zejtřek, na novej balonkovej přírůstek do síně slávy.)
Náš pes, krom toho, že vyžaduje víc lidské pozornosti, než bagdádské dítě s amputovanou nohou, nikdy, skutečně nikdy nesedí na zadní sedačce auta. Ať je počet lidí na palubě jakýkoli, on sedí na přední sedačce. Ne, kvůli bezpečnosti. Ne, kvůli prostoru. Zkrátka proto, aby viděl na cestu. To, že se vzadu, v malé Fabii mačkají tři dospělí lidé, to není argument. Pes (kokršpaněl) sedí vpředu, rádio nehraje, pes má citlivé uši. Okna sou zavřená, pes má citlivé uši, to, že zadní osádka sedí ve vlastní kaluži potu, opět není argument, aby se ze psa stal pes, nikoli bytost nadřazená lidem.
Kdo by si myslel, že výstupem z auta, zanikají "psí" prostorová práva. Byl by na omylu. Náš pes je psem domácím. Babka se zřejmě obrací v urně. Jakmile otec ukončil svůj týden trvají "odchod", rozjel se do Hornbachu, nakoupil dřeva, že by z něj každý "PřemekPrknenáPodlaha" sestavil menší zahradní altánek i s garáží, a postavil psovi boudu. Ne, takovej ten kotec s přitlouklým Alíkem nad vchodem. Ale psí haciendu, v lidské řeči dvogenerační domek, pomalu i s krytym bazénem. Kdejaká vesnická "směska" by vzala kufry a všechny svý kámoše z návsi a nevylezl by z něj, i kdyby na stromech jetrnice rostly. Avšak náš "domáckej" obšoust - pes, domek shlédl, ochcal všechny rohy, včetně "verandy" a usoudil, že jeho rodokmen mu nedovoluje tuto "chatrč" navštívit zevnitř. Natož, aby v něm přebýval, alespoň po dobu letní dovolené. To, že otec na tuto stavbu pomalu potřeboval stavební povolení, jeho názor nezměnilo. Jednou je pes domácí a jinde, než doma spát nehodlá. Co doma, na gauči, na sedačce, v posteli. Jednou jedinkrát sem byla natolik "drzá" a dovolila svému tělu spočinou přes "celý" gauč...
"Barčo, proč leží Artík na zemi?"
"Protože je to pes?!"
"Ne, protože ty mu ležíš na místečku. Šoupni se. Podívej se na něj, na chudinku. Jak nějakej pes musí ležet na tý studený zemi." (Podotýkám, že bylo parné léto, lino pod gaučem dosahovalo teploty, že by se na něm daly uvařit brambory.)
Na náš gauč by se v klidu vešlo pět statných ukrajinských dělníků po nedělním obědě, nebo jeden náš "domácký" pes. Takže, zatímco rodina sedí namačkaná, jak sardinky v Lidl konzervě, pes si hoví na svém "místečku", které s postupujícím časem dosahuje rozměrů Antarktidy. Gaučem to samozřejmě nekončí. Zatímco v běžných rodinách s běžnými, byť "domáckými" psy, lidé spí na posteli a pes v pelechu. U nás spí sice člověk v posteli, avšak místo jemu vyhrazené je jen natolik velké, jak mu rozvalenost psa dovolí. Jako malá sem nikdy nespadla z postele. Od příchodu psa do naší domácnosti sem si pod postel nainstalovala několik polštářů, abych se vyhnula lítostivým pohledům pedagogů, kteří došli názoru, že sem fyzicky týraná. To, že mé podlitiny skutečně způsobil pes, který mě třikrát do týdne "skopne" z postele, brali jako krycí manévr. Časem sem si zvykla, že se budím, nikoli budíkem, ale kopnutím se vlastní nohou do obličeje, jelikož sem byla nucena, kvůli psovi, zaujmout takovou polohu, že kdejaký jogín by se mohl učit. Noha někde za hlavou, hlava zkroucená o 90° a ruce, ty vůbec neměly právo, aby zabíraly prostor na posteli. Tento spací rituál byl ještě upgradovaný v době, kdy si zootechnička (máma) pořídila kocoura. Jelikož k baráku patří pes a samozřejmě ke psovi kočka. Kočky sou od přírody svině. To, ať se na mě kočkomilové klidně zlobí. Ale pes má aspoň tolik soudnosti, že páníčka vyhledává, aniž by za tím bylo doplnění misky se žrádlem, podrbání za uchem, nebo broušení drápků o holou kůži na končetinách majitele. Pes je natolik vyzrálý, že pokud se jeho IQ nerovná paraguajský andulce po obrně, tak se naučí i základní povely, jako sedni, lehni, ... odejdi (i přes to, že tento cvik náš pes zaznamenal do svého itineráře povelů, nehodlá ho uposlechnout.-)). Ale kočka, ta je věc svébytná. Povely se ze zásady a principů svých předků učit nehodlá. A člověka má jako jakéhosi tajtrlíka, co otvírá konzervy a drbe koule, když svědí. Zkrátka zvíře, užitečné jako křeček. Pošušňat, nakrmit a ... na kožich:-))
Vašík, zootechnická matka mi nepovolila ani jedno z mnou navrhovaných jmen - Hajzl, Pán rezounů, Sedni. A tak sme měli Vaška. A tenhle Vašek náš milý, svině jako všechny ostatní kočky, se od našeho "domácího" naučil, že postel je prostor, kde nemají přednost ženy s dětmi, důchodci, ani majitelé samotných postelí. Ale zvířata. Pes v nohou, kočka u hlavy. Otočení není možný. Ráno ztuhlá záda, nohy v křeči, v puse chlupy ... Ale zvířátka?? Vyspinkaná. Člověk připomíná ospalýho Yettiho, několik hodin není schopen vykonávat pohyb horními končetinami, o funkci nevyspalého mozku nemluvě. Vrchol přichází v momentě, kdy "kulišácky" chcete vochcat domácí zvěřinec a jít si lehnout jinam. Pche. I kdyby ste si šli lehnout na zamrzlé hnojiště vzadu na zahradě, věřte, že ta chlupatá pakáž tam půjde taky. K dosažení dokonalosti ještě detail. Ranní "polidštění" se neobejde bez jejich asistence. Zatímco probíhá čištění zubů, zkulturňování zdevastovaného něčeho, co kdysi býval obličej, je třeba zvířátka "šovinkat" (zoologický termín pro hlazení kočky, zatímco ráno trávíte svých pět minut na míse), zapojovat zvířátka do rodinných diskuzí a snídaně pod přísným dozorem "výživových" odborníků. Ať snídáte párky s hořčicí, nebo vločky vězte, že ONI to chtěj taky. A budou vás tak dlouho hypnotizovat, že by kdejaký fakír zblednul závistí. Pak ometete chlupy, pak se na tuto činnost vys... páč to všechno stejnak nikdy neometete. Rozloučíte se a jdete. Ne, ne. Rozloučíte se s rodinou a zvířátkům vysvětlíte, že se vrátíte za osm hodin a půjdete s nimi ven. Poprosíte je, aby si šly lehnout a vyčkaly. Zamknete dveře a zamáváte jim do oken. A než opustíte příjezdovou cestu, je třeba jim ještě několikrát do oken třeba zřetelně zagestikulovat, že se skutečně vrátíte.
Ale jak pravila matka. Kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi. A jak pravila babka, jaký si to uděláš, takový to máš. A když si to uděláš rozmazlený, tak si v prd... Z čehož vyplývá, mějte rádi zvířata, ale ne víc než sebe. Nebo si pořiďte Kosmodisk, kvalitní vysavač oděvů a na Slevomatu levné sezení u psychoterapeuta.
Hezký den ... já du počítat bobky, kontrolovat hustotu a šovinkat:-))
Následovalo otcovo demonstrativní balení kufrů (testy DNA nejsou nutné.-)) a sběr složený z rozvodových papírů a ... věčně otevřené dveře. Od všeho. To, jak matka, vyučená zootechnička poručila, aby mohl pejsek volně "korsovat". Je jedno, co se za danými dveřmi odehrávalo. Sprchování, učení, ranní "detoxikace" trávicího traktu. Běda tomu, kdo by užil kliky a dveře zavřel. Nedej bože, zamkl. Stihl by ho nejen Boží hněv, ale hlavně matčin. A kam se na něj hrabe peklo! Dveře se u nás už pět let nezavírají. I kdyby za nima královna Alžběta II. konala malou potřebu. Pes, potažmo jakákoli domácí zvěř, musí mít přehled o veškerém dění. A přes to vlak nejede, ani Pendollino.
Pominu ranní venčení, zmožené pravé rameno (jelikož náš pes odmítá pochopit, že člověk je tvor unavitelný a jeho ruka slouží i k jiným zájmovým činnostem, než k 24hodinovému házení tenisáku) a denní program uzpůsoben "čůrání". Ok. To k pořízení psa patří. Ale naše matka má nadstandardně vyvinutou zvířecí empatii. Tudíž, náš dvorek se proměnil ve smetiště a pohřebiště veškerých plyšáků z přilehlého okolí a celého středočeského kraje.
Po příchodu z nákupu následuje komunikace ...
"Mami, koupila si mi něco?"
"Máš tam chleba a máslo. Namaž si ho."
"Eeehhh."
"Artíčku, podívej, co sem ti koupila. Kostičky. Mňam. A debrecínku."
"Jééé, mňam, dám si ji na chleba."
"To není pro tebe, ale pro Artíčka."
"...Ale..."
"Hele, chudinka byl celej den sám doma. Povídala si si s nim?"
"Se psem?"
"Kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi." (Konec debaty. Debrecínka je pro psa, ne pro vlastní děti.)
Venčení. Obligátní proces se u nás mění v křížový výslech...
"Kakal Artíček?"
"Jo."
"Kolikrát?"
"Nevim. Jednou."
"Jenom?"
"Nevim. Možná dvakrát."
"Ty to nevíš? A jaký měl hovínka?"
"???"
"!!!"
"Nedívám se mu na bobky!!"
"Hm. A to si šla se sluchátkama?"
"A s čim jinym?"
"No, to sis s nim nemohla povídat."
"Proč bych si s nim povídala?"
"Potřebuje lidskej kontakt. Že jo, Artí. Musíš si s nim povídat, má to rád."
(Náš pes natolik vyžaduje můj kontakt, že většinu procházky tráví honěním zajíců, kdy po kilometru zjistí, že ho to nebaví. Pak se vrátí, zjistí, že po cestě potratil tenisák, kterej neodkládá ani při pití. A já ho jak socka všech psích asociálů hledám po bramborovym poli. U toho sleduju myslivce, aby mi neustřelili prdel. Nebo "zajícehonícího" čokla. Jelikož, co by byla moje zadnice prošpikovaná brokama, oproti postřelenýmu "synovi" - psovi. Když ho po hodině nasraná najdu (tenisák), tak ho pes sebere, ze křoví se vynoří probuzený zajíc a děj se opakuje. I několikrát za sebou. Nakonec odcházíme bez balonku, já rudá vzteky. Pes bez míčku. A zajíci v břišních křečích, když pozorujou rudou obludu táhnoucí psa na špagátku. Pak vezmou onen míček a přidaj si do poličky mezi další naše balonky. A těšej se na zejtřek, na novej balonkovej přírůstek do síně slávy.)
Náš pes, krom toho, že vyžaduje víc lidské pozornosti, než bagdádské dítě s amputovanou nohou, nikdy, skutečně nikdy nesedí na zadní sedačce auta. Ať je počet lidí na palubě jakýkoli, on sedí na přední sedačce. Ne, kvůli bezpečnosti. Ne, kvůli prostoru. Zkrátka proto, aby viděl na cestu. To, že se vzadu, v malé Fabii mačkají tři dospělí lidé, to není argument. Pes (kokršpaněl) sedí vpředu, rádio nehraje, pes má citlivé uši. Okna sou zavřená, pes má citlivé uši, to, že zadní osádka sedí ve vlastní kaluži potu, opět není argument, aby se ze psa stal pes, nikoli bytost nadřazená lidem.
Kdo by si myslel, že výstupem z auta, zanikají "psí" prostorová práva. Byl by na omylu. Náš pes je psem domácím. Babka se zřejmě obrací v urně. Jakmile otec ukončil svůj týden trvají "odchod", rozjel se do Hornbachu, nakoupil dřeva, že by z něj každý "PřemekPrknenáPodlaha" sestavil menší zahradní altánek i s garáží, a postavil psovi boudu. Ne, takovej ten kotec s přitlouklým Alíkem nad vchodem. Ale psí haciendu, v lidské řeči dvogenerační domek, pomalu i s krytym bazénem. Kdejaká vesnická "směska" by vzala kufry a všechny svý kámoše z návsi a nevylezl by z něj, i kdyby na stromech jetrnice rostly. Avšak náš "domáckej" obšoust - pes, domek shlédl, ochcal všechny rohy, včetně "verandy" a usoudil, že jeho rodokmen mu nedovoluje tuto "chatrč" navštívit zevnitř. Natož, aby v něm přebýval, alespoň po dobu letní dovolené. To, že otec na tuto stavbu pomalu potřeboval stavební povolení, jeho názor nezměnilo. Jednou je pes domácí a jinde, než doma spát nehodlá. Co doma, na gauči, na sedačce, v posteli. Jednou jedinkrát sem byla natolik "drzá" a dovolila svému tělu spočinou přes "celý" gauč...
"Barčo, proč leží Artík na zemi?"
"Protože je to pes?!"
"Ne, protože ty mu ležíš na místečku. Šoupni se. Podívej se na něj, na chudinku. Jak nějakej pes musí ležet na tý studený zemi." (Podotýkám, že bylo parné léto, lino pod gaučem dosahovalo teploty, že by se na něm daly uvařit brambory.)
Na náš gauč by se v klidu vešlo pět statných ukrajinských dělníků po nedělním obědě, nebo jeden náš "domácký" pes. Takže, zatímco rodina sedí namačkaná, jak sardinky v Lidl konzervě, pes si hoví na svém "místečku", které s postupujícím časem dosahuje rozměrů Antarktidy. Gaučem to samozřejmě nekončí. Zatímco v běžných rodinách s běžnými, byť "domáckými" psy, lidé spí na posteli a pes v pelechu. U nás spí sice člověk v posteli, avšak místo jemu vyhrazené je jen natolik velké, jak mu rozvalenost psa dovolí. Jako malá sem nikdy nespadla z postele. Od příchodu psa do naší domácnosti sem si pod postel nainstalovala několik polštářů, abych se vyhnula lítostivým pohledům pedagogů, kteří došli názoru, že sem fyzicky týraná. To, že mé podlitiny skutečně způsobil pes, který mě třikrát do týdne "skopne" z postele, brali jako krycí manévr. Časem sem si zvykla, že se budím, nikoli budíkem, ale kopnutím se vlastní nohou do obličeje, jelikož sem byla nucena, kvůli psovi, zaujmout takovou polohu, že kdejaký jogín by se mohl učit. Noha někde za hlavou, hlava zkroucená o 90° a ruce, ty vůbec neměly právo, aby zabíraly prostor na posteli. Tento spací rituál byl ještě upgradovaný v době, kdy si zootechnička (máma) pořídila kocoura. Jelikož k baráku patří pes a samozřejmě ke psovi kočka. Kočky sou od přírody svině. To, ať se na mě kočkomilové klidně zlobí. Ale pes má aspoň tolik soudnosti, že páníčka vyhledává, aniž by za tím bylo doplnění misky se žrádlem, podrbání za uchem, nebo broušení drápků o holou kůži na končetinách majitele. Pes je natolik vyzrálý, že pokud se jeho IQ nerovná paraguajský andulce po obrně, tak se naučí i základní povely, jako sedni, lehni, ... odejdi (i přes to, že tento cvik náš pes zaznamenal do svého itineráře povelů, nehodlá ho uposlechnout.-)). Ale kočka, ta je věc svébytná. Povely se ze zásady a principů svých předků učit nehodlá. A člověka má jako jakéhosi tajtrlíka, co otvírá konzervy a drbe koule, když svědí. Zkrátka zvíře, užitečné jako křeček. Pošušňat, nakrmit a ... na kožich:-))
Vašík, zootechnická matka mi nepovolila ani jedno z mnou navrhovaných jmen - Hajzl, Pán rezounů, Sedni. A tak sme měli Vaška. A tenhle Vašek náš milý, svině jako všechny ostatní kočky, se od našeho "domácího" naučil, že postel je prostor, kde nemají přednost ženy s dětmi, důchodci, ani majitelé samotných postelí. Ale zvířata. Pes v nohou, kočka u hlavy. Otočení není možný. Ráno ztuhlá záda, nohy v křeči, v puse chlupy ... Ale zvířátka?? Vyspinkaná. Člověk připomíná ospalýho Yettiho, několik hodin není schopen vykonávat pohyb horními končetinami, o funkci nevyspalého mozku nemluvě. Vrchol přichází v momentě, kdy "kulišácky" chcete vochcat domácí zvěřinec a jít si lehnout jinam. Pche. I kdyby ste si šli lehnout na zamrzlé hnojiště vzadu na zahradě, věřte, že ta chlupatá pakáž tam půjde taky. K dosažení dokonalosti ještě detail. Ranní "polidštění" se neobejde bez jejich asistence. Zatímco probíhá čištění zubů, zkulturňování zdevastovaného něčeho, co kdysi býval obličej, je třeba zvířátka "šovinkat" (zoologický termín pro hlazení kočky, zatímco ráno trávíte svých pět minut na míse), zapojovat zvířátka do rodinných diskuzí a snídaně pod přísným dozorem "výživových" odborníků. Ať snídáte párky s hořčicí, nebo vločky vězte, že ONI to chtěj taky. A budou vás tak dlouho hypnotizovat, že by kdejaký fakír zblednul závistí. Pak ometete chlupy, pak se na tuto činnost vys... páč to všechno stejnak nikdy neometete. Rozloučíte se a jdete. Ne, ne. Rozloučíte se s rodinou a zvířátkům vysvětlíte, že se vrátíte za osm hodin a půjdete s nimi ven. Poprosíte je, aby si šly lehnout a vyčkaly. Zamknete dveře a zamáváte jim do oken. A než opustíte příjezdovou cestu, je třeba jim ještě několikrát do oken třeba zřetelně zagestikulovat, že se skutečně vrátíte.
Ale jak pravila matka. Kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi. A jak pravila babka, jaký si to uděláš, takový to máš. A když si to uděláš rozmazlený, tak si v prd... Z čehož vyplývá, mějte rádi zvířata, ale ne víc než sebe. Nebo si pořiďte Kosmodisk, kvalitní vysavač oděvů a na Slevomatu levné sezení u psychoterapeuta.
Hezký den ... já du počítat bobky, kontrolovat hustotu a šovinkat:-))
Hehehe, za jsem se nasmála, ty články mě moc baví:)
OdpovědětVymazat