Den šestý. Šla jsem na farmářský trh, zobla si pár ochutnávek a koupila "domácí" šťávu. Jakousi ovocnou směsku za 140 KČ, o které jsem si myslela, že to bude exploze chuťových buněk a omamný zážitek. Omamná byla pouze cena. Explozivní byl moment, kdy mi flaška vyklouzla z ruky a celý její obsah se rozprskl po kuchyni. "Nově" jsem vyhodila 140 KČ za "nástřik" stěn v kuchyni. "Nově" jsem střepy vyndavala ze záclon. "Nově" jsem vzala vodku z mrazáku a "zapila" jí tím, co jsem vyždímala z ohozených nohavic. Dobrou chuť.
Den sedmý. Zavolala jsem matce, aniž bych od ní potřebovala půjčit auto, peníze nebo zařídit letní dovolenou. Zvedla to slovy: "Kolik potřebuješ?". Následovalo: "Tys něco provedla?". Pokračovala: "Vážně mi voláš jen tak a nic nepotřebuješ ... Nekouříš tý marihuáány moc?". Vzhledem k tomu, že jsem nic nepotřebovala, nic nezjišťovala, nechala jsem ji povyprávět stórky z práce, rozloučila se a zavěsila. A napsala jí "esemesku", že je všechno v pořádku, a že to skutečně nebyl vtip.
Den osmý. Zkusila jsem si v kabince halenku z výprodeje. Běžně totiž nezkouším oblečení na výprodejovém stojanu. Prostě odborným okem usoudím, že se do toho nasoukám, zaplatím, doma zjistím, že XLka v tomhle obchodě jsou menší než jsem zvyklá a oblečení i s visačkou ukládám do skříně - až do toho zhubnu,bude se mi to skvěle hodit k těm khaky džínům, do kterých "hubnu" už dva roky. A knoflík od poklopce se stále vzdaluje a vzdaluje. Ale vraťme se zpět k podstatě, halenku jsem si vyzkoušela a ejhle, byla děsná. Vypadala jsem jako Něco, co by vzniklo při spojení stylu Haliny Pawlowské a Dana Nekonečného. Jakési cosi, co vzdáleně připomínám horkovzdušný balón, ale z boku vypadá jako šiška kladenské pečeně. Po třech hlasitých křupnutích švů jsem to ze sebe sesunula, znechuceně se podívala na odraz mého břicha v zrcadle, zhubeňujícím zrcadle, řekla si, že za tu masu tuku si koupím radši mrkev, než těsnou a děsnou "špekykrycí" hadr a šla domů. Takže NN mi dneska ušetřilo 349 KČ, místo ve skříni a snížilo mi chuť k jídlu pohledem pravdě do očí ... na břicho.
Den devátý. Jela jsem k mámě, vyvenčila psa a uvařila. Byla nemocná, tak jsem ji chtěla příjemně překvapit. Ne, že bych matce nikdy neuvařila, ale od té doby, co jsem se odstěhovala, a to budou čtyři roky, jsem jí jezdila spíše vyjídat. Takže jako "Nové" pro dnešní den jsem brala to, že místo, aby máma vařila mě, uvařím já jí. Bohužel jsem si to správně nenačasovala a matka z práce přišla v půlce vaření. No a jen co pozdravila psa, zeptala se na počet a konzistenci jeho stolice a nahodila domácí look (vydojené tepláky nespecifikovatelné barvy, délka - NAHAVLA, hluboké kapsy na tenisáky pro psa a maturitní triko mé mladší sestry s obrázkem spermií a nápisem "Už budu!"), začla "odklízet" všechno, co na pracovní ploše přede mnou považovala za nepotřebné. Slupky na prkýnku na které loupu brambory, sůl, nůž, prkýnko, otřela kapky vody, co mi vycákly, umyla hrnek, se kterým jsem připravovala hrnečkovou bábovku, ovšem i s bílky, co byly uvnitř. Vydržela jsem to deset minut, pak dvě minuty hádka, třicet minut "uraženýho" ticha a deset minut zbytečného stydnutí polévky než si k ní máma sedla, protože předtím po mě musela "neNápadně" přeuklidit kuchyňskou linku. "Nové" splněno za cenu vysokých psychických obětí. Oběti zřejmě na obou stranách.
Den desátý. "Nově" jsem si zašla zhruba před týdnem k očnímu, přesvědčila ho, že brejle potřebuju a dneska si je vyzvedla. Já vidím! Vidím ("nově") číslo tramvaje na dálku, vlastně ani nevím, kdy jsem ho naposled viděla tak jasně. Vidím vzory na římsách protějších balkónů, který tam eště do včera určitě nebyly. Vidím dokonce tak, že jsem zjistila, že ta freska, co máme na fasádě v práci, není tak ošklivá, jak jsem si o ní celé čtyři roky myslela. A dokonce je tam je nápis, o kterém jsem neměla ani ponětí. Vzhledem k tomu, že k brýlím nebyly žádné příbalové letáky a nikdo mě nezasvětil do pravidel užívání brýlí, nosím je podle nálady ... nebo podle outfitu ... nebo když se mi nechce dělat s make-upem. "Nově" se tedy řadím mezi "brejlouny", "inťošky", "hipsterky" ... a taky tzv. "píčičky", kam mě ihned mezi dveřmi zařadil můj drahý (čtyřprocetní) spolubydlící.
Pokračování příště ... Snad
Den sedmý. Zavolala jsem matce, aniž bych od ní potřebovala půjčit auto, peníze nebo zařídit letní dovolenou. Zvedla to slovy: "Kolik potřebuješ?". Následovalo: "Tys něco provedla?". Pokračovala: "Vážně mi voláš jen tak a nic nepotřebuješ ... Nekouříš tý marihuáány moc?". Vzhledem k tomu, že jsem nic nepotřebovala, nic nezjišťovala, nechala jsem ji povyprávět stórky z práce, rozloučila se a zavěsila. A napsala jí "esemesku", že je všechno v pořádku, a že to skutečně nebyl vtip.
Den osmý. Zkusila jsem si v kabince halenku z výprodeje. Běžně totiž nezkouším oblečení na výprodejovém stojanu. Prostě odborným okem usoudím, že se do toho nasoukám, zaplatím, doma zjistím, že XLka v tomhle obchodě jsou menší než jsem zvyklá a oblečení i s visačkou ukládám do skříně - až do toho zhubnu,bude se mi to skvěle hodit k těm khaky džínům, do kterých "hubnu" už dva roky. A knoflík od poklopce se stále vzdaluje a vzdaluje. Ale vraťme se zpět k podstatě, halenku jsem si vyzkoušela a ejhle, byla děsná. Vypadala jsem jako Něco, co by vzniklo při spojení stylu Haliny Pawlowské a Dana Nekonečného. Jakési cosi, co vzdáleně připomínám horkovzdušný balón, ale z boku vypadá jako šiška kladenské pečeně. Po třech hlasitých křupnutích švů jsem to ze sebe sesunula, znechuceně se podívala na odraz mého břicha v zrcadle, zhubeňujícím zrcadle, řekla si, že za tu masu tuku si koupím radši mrkev, než těsnou a děsnou "špekykrycí" hadr a šla domů. Takže NN mi dneska ušetřilo 349 KČ, místo ve skříni a snížilo mi chuť k jídlu pohledem pravdě do očí ... na břicho.
Den devátý. Jela jsem k mámě, vyvenčila psa a uvařila. Byla nemocná, tak jsem ji chtěla příjemně překvapit. Ne, že bych matce nikdy neuvařila, ale od té doby, co jsem se odstěhovala, a to budou čtyři roky, jsem jí jezdila spíše vyjídat. Takže jako "Nové" pro dnešní den jsem brala to, že místo, aby máma vařila mě, uvařím já jí. Bohužel jsem si to správně nenačasovala a matka z práce přišla v půlce vaření. No a jen co pozdravila psa, zeptala se na počet a konzistenci jeho stolice a nahodila domácí look (vydojené tepláky nespecifikovatelné barvy, délka - NAHAVLA, hluboké kapsy na tenisáky pro psa a maturitní triko mé mladší sestry s obrázkem spermií a nápisem "Už budu!"), začla "odklízet" všechno, co na pracovní ploše přede mnou považovala za nepotřebné. Slupky na prkýnku na které loupu brambory, sůl, nůž, prkýnko, otřela kapky vody, co mi vycákly, umyla hrnek, se kterým jsem připravovala hrnečkovou bábovku, ovšem i s bílky, co byly uvnitř. Vydržela jsem to deset minut, pak dvě minuty hádka, třicet minut "uraženýho" ticha a deset minut zbytečného stydnutí polévky než si k ní máma sedla, protože předtím po mě musela "neNápadně" přeuklidit kuchyňskou linku. "Nové" splněno za cenu vysokých psychických obětí. Oběti zřejmě na obou stranách.
Den desátý. "Nově" jsem si zašla zhruba před týdnem k očnímu, přesvědčila ho, že brejle potřebuju a dneska si je vyzvedla. Já vidím! Vidím ("nově") číslo tramvaje na dálku, vlastně ani nevím, kdy jsem ho naposled viděla tak jasně. Vidím vzory na římsách protějších balkónů, který tam eště do včera určitě nebyly. Vidím dokonce tak, že jsem zjistila, že ta freska, co máme na fasádě v práci, není tak ošklivá, jak jsem si o ní celé čtyři roky myslela. A dokonce je tam je nápis, o kterém jsem neměla ani ponětí. Vzhledem k tomu, že k brýlím nebyly žádné příbalové letáky a nikdo mě nezasvětil do pravidel užívání brýlí, nosím je podle nálady ... nebo podle outfitu ... nebo když se mi nechce dělat s make-upem. "Nově" se tedy řadím mezi "brejlouny", "inťošky", "hipsterky" ... a taky tzv. "píčičky", kam mě ihned mezi dveřmi zařadil můj drahý (čtyřprocetní) spolubydlící.
Pokračování příště ... Snad
Žádné komentáře:
Okomentovat