Každý den NĚCO NOVÉHO (3.část)

   Den jedenáctý. Od prvních náznaků puberty, nebo teda spíš od té doby, co jsem začala nezřízeně žrát a všechno sádlo se mi nejdříve ukládalo tam, kde předtím rašila tak akorát vyrážka, nosím podprsenku. Nejlépe samozřejmě sportovní verzi, která je sice asexuální a bílá Nike fajfka prosvítá přes většinu triček, ale vyhnete se díky ní tomu debilnímu tiku, kdy při každým pohledu protijdoucího muže musíte sklonit hlavu do výstřihu a kontrolovat, jestli vám někde něco "neteče". Nicméně v rámci NN jsem se rozhodla, se svýma, podle HM Déčkama, vyjít na nákup zcela neškrcena. Což by možná nebylo nic extra, ale nepatřím mezi ony pevná mladistvá a kojením nezničená prsa, takže jakmile kůzlátka (čti kůzlata) vypustíte "na pastvu" musíte pak shánět pomalu baču, abyste je nahnala zpátky. Gravitace je svině (!!!). Nicméně jsem je nahodila do tílka v představě, že tílko o několik konfekčních čísel menší bude holky držet alespoň na nějaké společensky únosné hranici. Hovno. Jen co jsem zabouchla domovní dveře jsem pocítila až nepřiměřenou volnost. Kdybych šla jen v podprsence a bez trika, měla bych zřejmě o něco míň divnej pocit než takhle. No, vietnamec nevěděl, jestli dřív vážit okurky nebo čumět na "melouny" a já zase přemýšlela, jak eliminovat pohyb při chůzi, aby mě ňadra nepřipravily o zuby. Upřímně závidím všem ženám a dívkám, které nemusí udržovat tak pevný svazek se svojí podprdou. Ale za mě - už Nikdy více, mám jen jedny plíce, zuby také drahé jsou, nevymlátim si je od prsou:-))

   Den dvanáctý. V rámci každoročního martyria okolo koupací sezóny, jsem se rozhodla, že udělám něco proti tomu ovoci, co většina žen nosí na zadku a poctivě vyjdu každé schody, co ten den potkám, myslím tím samozřejmě eskalátory. A že jsem si to chytře naplánovala na den, kdy mě čeká hafo pochůzek, jsem si to užila eště o dva dny později, kdy mi prdel nedovolila ani dosednout na prkýnko ... Sejít, vyjít, tvářit se jako modelka a eště deset minut "nenápadně" rozdýchávat výšlap. Můžu vám říct, že Náměstí míru je peklo. Ale pravé peklo, kam nikdy s touhle myšlenkou nechoďte, jsou Petřiny(!!!). Tam ten eskalátor měří snad jako Florenc a Muzeum dohromady. No, záhul jak prase. Každej dvacátej schod jsem se na to chtěla vy... Ale vydržela jsem ... A nahoře padla jak maratonskej běžec v cíli. Píchalo mě snad i na ledvinách. Když jsem došla konečně večer domů, to první patro byl poslední hřebíček do rakve. No a pravej hřeb do rakve přišel, když jsem si druhý den ráno šla sednou na ... Vy víte kam. 

   Den třináctý. V rámci ozdravného pobytu mého neholčičího slovníku jsem si řekla, že dnešní den strávím bez sprostých slov. Ráno to začlo kokosama, ty vado, ty kokso a do prkenný ohrady ... V jedenáct hodin přišla prd.l, mrd.t a sr.t na to všechno. Zkouška byla ukončena předčasně, jelikož psychická náročnost mé práce jako učitelky se bez takovéhle ventilace nedá ustát.

   Den čtrnáctý. Když už jsem vyprávěla o dnu "po schodech", tak jsem v rámci stejné myšlenky před měsícem zařadila mezi ranní a večerní hygienickou rutinu i sadu dřepů během čištění zubů. Kartáček elektronický, přesně odměřený na dvě minuty k tomu dává více než prostor. Prostor ovšem nemáme v koupelně, ani ve vaně. Takže se mi na začátku podařilo si několikrát skoro vyrazit zuby a zarazit si kartáček až do nosních dírek, a to nejednou. Ale časem se to poddalo. Dřepy samozřejmě nejsou žádná přehlídka dokonalosti, ale lepší než stát s kartáčkem v puse, civět na sebe do zrcadla a přemýšlet o nekonečnosti dvou minut. Musím přiznat, že zadek pomalu mění své přesvědčení o tom, že chce být rozkydnutý a beztvarý jak vykydlá vanička tvarohu. Nohy byly teda na začátku proti, nebo spíš bolestivě překvapeny fyzickou aktivitou, ale už si zvykly. I pračka už si zvykla na ranní a večerní přetlačování s mým zadkem.

   Den patnáctý. Kolečkové brusle. Ne, že bych na nich nikdy nestála, jsem průměrné dítě devadesátek. Ale od cca 15ti let, kdy jsem pocítila pud sebezáchovy, jsem se této kratochvíle dobrovolně vzdala. Nicméně teď je to zase hit a zmámená kolegynní jsem si brusle vypůjčila a vyrazila vstříc krvavým šrámům. Prozíravě jsem si od táty půjčila nákolenky, které ovšem slouží dělníkům, aby neklečeli na zemi během práce, ale co, byla tma. Na ruce nandala rukavice z Kickboxu od kamaráda a vyrazila. Jestli jste někdy viděli slona na bruslích, tak si to umíte živě představit, Pokud ne, stačí si občas zajít na Ladronku v pozdních večerních hodinách, jeden se tam prohání ...