Ráno začalo večerem předtím, kdy mi A. zavolala, abych ráno vyzvedla cosi kdesi a odvezla to vrátit do obchodů. Trochu mě vyděsila představa, že se L., od které jsem měla věci vyzvednout a vrátit, ptala, jestli mám auto nebo pojedu taxíkem. Jsem učitelka ve školce a bydlím v modré parkovací zóně, auto se u mě objeví později, než-li planetu Zemi ovládnou duhoví jednorožci. A na taxíka mi nikdo asi nepřispěje. Nicméně, kolik toho asi musí být, když jí přijde k smíchu, že to hodlám dát MHDéčkem, vrtalo mi hlavou. No, bylo toho hodně. Tři óóóbr igelitky nacpané po prasknutí. Teda nad prasknutí, páč dvě ucha mi cestou ruply. Ani jsem nevěděla, že se tak velký nákupní tašky v Orsay a NY vydávají. Už cesta od bytu L. na tramvajovou zástavku byla skutečně komická. Megatašky se mi zamotávaly mezi kolena, obsah jsem minimálně dvacetkrát nakopla a ucha tašek mi nelítostně rozřezávaly prsty obou rukou. A k tomu všemu to bylo k.revsky těžký. V tramvaji si na mě div lidi neukazovali "Aby se těma taškama zadávila, zbohatlice, bohatej tatínek nebo milenec?". Jsem se potila až na podrážkách bot. Cesta metrem byla samozřejmě taky působivá, aneb narvěte se do metra v dopravní špičce se třema dvoutunovejma igelitkama s rozměrama jako menší automat na hračky. Tam někde na přestupu se s náma rozloučilo jedno ucho igelitky. Pohled na mě musel bejt fakt zoufalej, přesto jsem stále v očích kolemjdoucích cítila zášť, páč se mylně domnívali, že já jsem majitelkou obsahu igelitek a vlastně "dobře jí tak, pipince". Ale jednou jsem na měsíc asistentka, tak se mi nerozklepou kolena nad utrženým uchem. Notabene když ani není od džbánu, ale od igelitky. Nástup do metra jsem zvládla, elegance a ladnost ženy jsem nechala někde na peróně. V zápalu boje s eskalátorama se se mnou rozloučilo i druhé ucho. S tím jsem více méně počítala už od první chvíle, kdy jsem ty tašky potěžkala. Jako Karlička bez boty (viz video, Patrik zná nazpaměť), nikdo by nepoznal, že se stal nějakej pjůser. Musím ale říct, že se mi pekelně ulevilo, když jsem ty zubožené igelitky předávala zpět do obchodů. Po dvou hodinách útrap na okružní vyjížďce Prahou jsem se jich konečně zbavila. Ovšem vzpomínky na ně v podobě nařezaných článků prstů, mi zůstaly eště třicet minut poté. Aspoň za mnou (čti na mě) zůstaly stopy odvedené práce.
Po návratu do redakce jen vyřídit opravu dalšího ruplého displeje (už si s pánem opravářem tykáme, jak často se vídáme). Oběd. Rozvoz pošty. Roznos kávy, kterou nosím pouze Junior redakci (že jo, Romane a Mari), původní redakce stále nemá odvahu si ji ode mne nechat udělat, asi četli Maryšu. A nakonec pracovního dne tiskovka Kérastase. Na kterou jsem se pekelně těšila, páč jsem žila v mylném dojmu, že na takových akcích se rozdávají tašky se vzorkama, stoly se prohýbaj pod tíhou kaviáru a uprostřed místnosti stojí čokoládová fontána. Leda h.vno, přátelé. Šáňo na uvítačku sice bylo, prostory salónu byly překrásný, a všude těch barevnejch flakónků a tubiček voňavejch šampónků. Ale žádný židličky, žádný chlebíčky, žádný taštičky. A to brutální fedro?! Jsem se potila jak vrata od chlíva a možná i tak uboze vypadala. Vlasy, o kterých to tam celé bylo, jsem si úúúúplně zbytečně ráno myla, páč byly zplihlý, jak šlupka od banánů a já si přišla naprosto "neholčiče". Co nedělejte nikdy na tiskovce? Nikdy si tam nevoďte malé děti. Dámy a pánové, buďte tak dobří a nedělejte stejnou chybu, jak ta "etnomilitatní" matka, která předpokládala, že její tříleté a jednoroční dítě bude bavit potichu stát a koukat na ... Na co jsme to vlastně tu hoďku a půl koukali? No, sama pořádně nevím. Nejdřív veškerou mou pozornost odvedly ty tubičky šampónů, jejichž cenu dobře znám, páč se na ní můžu jen koukat. Pak ty hlučící, pískající a po skle patlající děcka. To prostě nechceš. Notabene když víš, že o dvě hodiny později máš ve školce schůzi s rodičema, kde se celý tento výjev bude násobněkrát opakovat, a ty musíš mlčet a dělat, že je to děsně rozkošné a "okolíneotravující". Naštěstí paní po slabé půlhoďce došlo, že by měla jít někam na pískoviště, místo na tiskovku kadeřnického salónu. Pak jsem se soutředila na soustavné otírání kapek potu a snažila se vyhnout pohledu do zrcadla. Což, uznejte sami, není v kadeřnickém salónu žádná prča. A pak tomu nasadila korunu paní, která přišla se psem. Ten si samozřejmě stoup za mě, takže mi tím eliminoval můj prostor na stání na rozměry rozložené MFDnes. Supa! Na druhou stranu jsem zase měla možnost od redaktorky z Marienne zjistit, že mou přítomnost na patře jejich redakce zaznamenala. Jakto? Prej jsem jediná, kdo zdraví. No, zdraví. Snažím se zdravit, ale furt jsem na vážkách, jestli "Ahoj" nebo "Dobrý den". Takže to většinou končí takovým směskou, díky spojení obou těchto slov do jednoho, nebo pokejvnutím hlavy. Ale očividně je to k pochopení, že se jedná o zdravení. Děkuji mami za tvrdou výchovu ke zdravení: "Kurňa, Barčo, to ty moje kolegyně nemůžeš zdravit?" ... "Ale já je zdravím ..." ... "Tak asi potichu. Buď tak dobrá, zdrav ty "jaruny", ať to furt nemusím poslouchat!" Stejně tak děkuju celému pedagogickému sboru, že jsem z nich měla takovej strach, že to naprášej mámě, že eště dneska zdravím jako divá, ale přesto se bojím, že když nepozdravím, tak to někdo napráší mámě. Joooo, zlatý léta, kdy jste na prvním stupni měli matku jako třídní druhé třídy. To jste v jídelně nesnědli polívku a matce to na dozoru ve druhém patře nabonzovali tři kolegyně dřív, než jste si stihli dojít pro druhý jídlo. Takže se držím pravidla radši pozdravit desetkrát, než ani jednou. Jak by řekla máma: "Huba ti neupadne!"
"Ma šů is oupn", viď Patri.-))
PS. Ochutnala jsem RAW jednohubku. Byl to míň strašidelný zážitek, než jsem předpokládala.
PS2. Třetím týdnem mám ve školce volno, přesto existují rodiče, kteří si toho ještě nevšimli. Co to asi vypovídá o mé nepostradatelnosti?
PS3. Děkuju Z., že mě vzala na tiskovku. I když to bylo něco jiného, než jsem očekávala. Ale možná za to může fedro, děti a psi ...
Žádné komentáře:
Okomentovat