Den druhý. Den druhý začínal poradou od 9:30, takže jsem já stará dobračka eště stihla uvítat děťátka ve školce, odebrat je ubulené od maminek, nechat si posmrkat rukávy a zpotit se jak vrata od chlíva, páč halda ubreptanejch rodičů, milion papírů na podepsání, milión otázek na kakání, smrkání, bumbání ... Nicméně mě hřálo vědomí, že to pravé peklo dobrodružství začne až za měsíc, protože "hola, hola, ELLE volá", smráďátka. Paní učitelka si jen vyzvedla květiny, děkuju, a zase udělala pápá a tradá, pryč od nudlí, řevu a našlápnutejch kostiček Lega.
No tradá, tradá - půlka Lexaurinu - porada. Včerejšek mě poučil, netřeba opakovat. Konečně jsem zažila tu atmošku skutečné redakční porady. A byla to skvělá a naplňující atmoška, ovšem jen do chvíle, než A. (šéfredaktorka) vylítlo z pusy alarmující, a to staré dobře známé "Jestli se nikdo nepřihlásí, budu vyvolávat!" Samozřejmě joke, teda já to jako joke pochopila, ale tak brutálně mě to probralo z mého kochání se redakcí a přemejšlení o outfitu na zejtra (šak sme v módním časopise, to není školka - tepláky, mikina, crosky a čautě baby), že i Lexaurin na chvilku přestal fungovat. No, vyvolávání nebylo, šla sem po dobrém. Dovolila sem si navrhnout ... počkat, my dneska podepsali smlouvu (což byla první smlouva, kterou jsem přečetla celou, asi proto, že měla jen jedna a půl stránku) a tam psali, že nesmíme vynášet interní informace. Takže to je něco jako slib mlčenlivosti, ne? Takže máte smůlu, neřeknu co bude v listopadovém čísle. Nicméně sem si místo Někoho dovolila navrhnout Někoho jiného, páč ten Někdo původní mi přijde dost okoukanej, probranej tisíckrátstokrát a hlavně čtenářsky nepřitažlivej. Jako ne, že by byl nepřitažlivej, někomu se líbí, že jo, Mo?! Ale jako ne všechny sdílíme stejný fanatismus k oné osobě. Návrh mého Někoho proletěl vzduchem, prošel skrz ventilaci a shořel v plamenech, jak papírovej drak. Ale já si stejnak myslím, že by to byla pecka. Ale to je fuk, účel splněn, zapojena do debaty, vyškrtnuta z debaty, zasloužený odpočinek.
Když jsme dodebatovali, podepsali sme ony "kouzelné" smlouvy a já se vrhla vstříc své nové, na měsíc propůjčené, pozici asistentky. Furt se mi nechce věřit, že mě fakt vzali, blázni (humor, prosím, nevyhazujte mě!). Po menší exkurzi po pracovišti jsem byla zapojena do provozu. Papírování, papírování, papírování, nic na rozepisování ... Všechno, co trvá vyplnit dvě minuty, sem vyplňovala hodinu, páč sem byla pekelně nervózní, že to po ... A nebo sem byla moc utlumená, nevím. A pak přišla sranda, teda spíš přišly drobné kiksy, nicméně co je humornějšího než cizí neštěstí, že?! Takže pro vysvětlení, během korzování po areálu sem byla dovedena na "recepci", kde se odesílaj balíky, vyzvedává pošta a dary (čti ty tašky plné krááásných věcí a vzorečků) a kde, k mé smůle, "ordinuje" supersexouš. Ke smůle říkám proto, že mi bylo jasné, že jestli má přijít nějaký pěkný a politováníhodný trapas, tak se to stane tady. Tím sem si byla jistější víc, než obsahem své ledničky. A že ten znám kurňa dobře, když jí chodím pravidelně kontrolovat ve tři ráno. Netřeba dlouhého čekání. "Prosím, odnes tu krabici dolů na recepci a tenhle papír vlož do poličky xy, a tyhle zanes tam, jak sme byly teďka." No, na tomhle primitivním úkolu, kterej by zvládla i podprůměrně fyzicky zdatná koala, se nedá nic pokazit. Ovšem koala je koala a já jsem já. A já sem expert, expert "den bez trapasů je promarněným dnem". Začlo to samozřejmě už ve výtahu. Cink, dvěře se otvírají, vystupuju, ejhle, špatný patro. Ovšem výtah plný lidí, se přece neponížim (až za chvilku, pravda), tak dělám, že tohle patro je přesně to, kam mám namířeno. Když překonám výtah, přijde fáze Velká krabice, ruce plné, otevření dveří na přiložení kartičky. Comaneciová by se ode mne mohla učit pružnosti. Většina kolemjdoucích si sice myslela, že se zřejmě snažím narvat tu gigantickou krabici do kapsy, ale po pěti minutách se mi podařilo vylovit kartičku a vejít. Nekoukej se nahoru! Nedívej se na něj! Ne... Kua! No, sem se podívala, že jo. Sem se chtěla jen kouknout, jestli je fakt tak sexoušskej, jak sem si pamatovala. No, byl. Deset minut sem koktala požadavek, kterej by se dal shrnout asi takto: "Prosím odeslat ..." Samou eufórií, že sem to zmákla sem bohužel upustila ony papíry, takže se mi samozřejmě pomíchaly a já netušila, kterej byl ten onen, co se tu měl vsunout do šuplíku. "No, eště sem tu měla dát jeden z těch papírů do šuplíku Digital" ... "Digital?" ... "No." ... "Ukažte mi ten papír." ..."No, jeden z tědlech by to měl bejt." ... Sem se tak styděla, že mi musely zrudnout i podrážky u bot. Omluvila sem se, že sem primitivní troska a kmitala nahoru. Zjistila sem kterej papír je správnej, kterej že šuplík a frčela zpět. No, šuplík sem samozřejmě hledala úplně na špatným místě, takže pán (kuasexouš) si nakonec papír vzal, páč tu tragédii nemohl dál sledovat, a někam si to založil. Doufám, že má zejtra volno, jinak mě na recepci nedostanete ani párem volů.
Nakonec mě "uklidili" do skladu. Ve filmech je to taková ta velká místnost plná barevnejch, drahejch a krásnejch věcí, v reálu je to takovej pidi kamrlíček v menším chaosu připomínající naší koupelnu, když se P. dosprchuje - apokalypsa. Ale apokalypsa je výzva a chaos já ráda. A eště víc mě potěší, když ho můžu třídit, organizovat a prohrabovat. Zalezla sem do svého nového "kanclu" a rozjela to jak Monica Gellerová (Přátelé). Štítky, krabičky, složky. Zejtra budu pokračovat a říkám vám, že až tam někdo vleze, tak mu brada plácne o lino údivem. Páč já sice neumím roznášet papíry a jezdit výtahem, ale hrabošení a organizování, to je moje. Zejtra si s sebou vezmu asi i vysavač, ať už to maj se vším všudy ...
PS. Lodičky od Diora mi moc sluší (i když ta 39 mi trochu tlačila do mojí 41 nohy)
PS2. Kdyby měl někdo přebytek Lexaurinu, sem s ním, dochází mi
PS3. V redakci mám poutní místo. Je to dvakrát dva metry velká skříň plná "odpadu" od Beauty redaktorky. Nesmí se fotit, ale říkám vám, není větších hvězd v galaxii než těch, co mi svítí v očích pokaždé, když se ta skříň otevře.
Žádné komentáře:
Okomentovat