Mise Kriváň. Převýšení 1300, nebo tak nějak, co já vim. Já jen koukala nevěřícně na cedulku, která udávala, že na vrcholek je to 4:20. Nu, pravděpodobnost, že tím v Tatrách myslej 4 minuty, byla vcelku malá ... takže jsem se cca tak 15 minut srovnávala s faktem, že tímto dnem ukončím svůj (pro lidstvo vcelku nezajímavý) život, a to buď smrtí na bolesti nohou/žížní/HLADEM/pádem ze skály (ovšem pouze v případě, že na nějakou dojdu a nezhroutím se psychicky předem) nebo na sežrání od medvěda, páč tý radě o zaujmutí polohy plodu, moc nevěřím. Tohle bude velice draze vykoupená cesta na vrchol za (ne)originální novou profilovkou na xychtí knihu (čti Facebook) - nebo proto tam valná většina lidí chodí, ne? Aspoň podle toho, co jsem viděla na Insťáku. Navíc ségra mi zakázala zůstat ve stanu a L. by se mi posmíval, a to by moje (křehké) ego nevydrželo, tak jsem šla ... s batohem "vystlaným" Tatrankama.
Kua, čtyři hodiny? Vážně, čtyři (a půl, takže spíš zaokrouhlujeme na pět) hodiny chůze do kopce? Proč ne rovnou půlmaraton, nebo tak něco stejně podobně šílenýho a zcela proti mému pudu sebezáchovy (čti lenosti)?! "A zpátky plánujete jít stejnou cestou?" "Jo ..." "No, tak já si tady sednu, počkám a vy mě cestou zpátky naberete ..." Neprošlo to. Sestra vytáhla první Tatranku, což mě trošku obměkčilo, tak jsem si řekla, že ještě "pár" kroků ujdu. Pes samozřejmě celou dobu někde v hluboký prdeli v dáli před náma. Čas od času, když měl zrovna pocit, že jdeme zbytečně "pomalu", se vrátil a pohledem nám naznačil, že bychom teda jako mohli laskavě mírně hejbnout prdelema, páč on má eště večer v kempu na plánu házení klacíku. To "čas od času", bylo asi tak každý dvě až tři minuty. Nicméně v závěru, hlavně teda díky našemu "Tempomatu" (psovi), jsme to vyběhli (uvozovky tu nejsou vůbec třeba, páč jsme předběhli přesně 16 lidí, a to nepočítám svačinkáře) za slušnejch 3:40. Takže ve výsledku jsme měli 40 minut k dobru, ale mínus nohy, který mi upadly tak po hodině chůze/sprintu nahoru. A neměla jsem sílu, ani čas, se pro ně vracet ...
Vrchol Kriváně je, prosím pěkně, kříž. A toť vše. Žádný ty vaše hospody s wifinama, výstupní stanice lanovek (aneb jak většina "horalů" vystupuje na Sněžku), ani žádný jiný záchranný budovy, kde by mi poskytli azyl/poslední pomazaní/pivo. Plocha asi tak pro deset až patnáct turistů, fotky pořídíte pouze se "zatiším" ostatních horalů a teda pro lidi, co maj strach z vejšek, to tam není vůbec dělaný .. takže vlastně nechápu, co jsem tam (dobrovolně) dělala. Zřejmě nějaká davová hysterie. Jenomže když vyrazíte do hor se psem, co vypadá jako kříženec srnky, kamzíka a lišky ... nebo možná prostě jen se psem, tak vězte, že váš pocit méněcennosti se značně prohloubí. Páč první, co nahoře slyšíte, je: "Jééééé, to je váš pejsek? Mohla bych se s ním vyfotit?" Protože samozřejmě "pejsek" už tam vyběhnul deset minut před váma (a nejmíň 10x se vrátil vás kontrolovat), páč vy jste pomalý lidi a on má 4x4. Se mu to trošku jinak chodí. Vyfoťte, to víte, že jo. Já si tuhle sednu (napíchnu se) na sklaní výčnělek a v klidu zdechnu na nedostatek vzduchu, závratě a bolest všeho, včetně tkaniček. Mě si nevšímejte. Potom, co se na tuto otázku zeptal třetí člověk, jsem reálně začla přemejšlet o vybírání poplatku. Ale vzhledem k faktu, že můj obličej pomalu začal hlásit známky "Barčo, ráno sis na mě nenamazala opalovací krém ...", takže i přesto, že jsme nahoru šli téměř celou dobu v mlze, tak začal mírně rudnout, jsem byla ráda, že jsem (ráda) ... Prostě "skandinávskej" typ, neuděláš nic.
Cesty dolů, ty jsou vždycky (překvapivě) bolestivější než ty nahoru. Nemusím asi říkat, že bolela už jen představa, že si budu muset večer při čůrání sedat. Nikoho asi nepřekvapí, že nám po dnešku docházej zásoby piva. Páč čim jiným spolehlivě chladit bolavý (celý) tělo a hlavně zapít výhru z "časovky"?! ... Jo a zejtra, zejtra mě, prosim, vyvalte před stan, píchněte morfium a nechte v tichosti (umřít/regenerovat/pít pivo). Děkuji předem ...
Žádné komentáře:
Okomentovat