Jste-li prosociálně založeni a rádi navazujete nové vztahy s naprosto cizími lidmi, vemte si s sebou do Tater rezavýho psa. To pak totiž není místo, kde byste nenarazili na "starého známého". Zcela cizí lidé vás pak hurónsky zdraví od silnice až po vodopády, zabředávaj s váma do dlouhosáhlých debat a eště vám nabídnou sušenky (tuhle známku lidskosti já vždycky nejvíce odcením). No po chvilce debaty zjistíte, že většina těchto "známých" patří do skupči "Můžu se vyfotit s vaším psem?" ze včerejšího Kriváně. Ano, jsou to přesně TI lidé, co se vyfotili s cizím (vaším) psem dřív, než s vlastní rodinou. Protože prostě pes na Kriváni? WTF? Kdybych chtěla zaparkovat v podzemních garážích duhovýho jednorožce, vzbudilo by to míň rozruchu, než pes na vrcholku hory. Očividně.
Nicméně dnes jsme se vydali "odpočnout" k vodopádům Studeného potoka. Bohužel kousek od našeho cílového bodu končila lanovka, takže všicky ty tůristi si tam dovezli svý zadky v džínách, nožky v žabkách a pomalu MK kabelku na předloktí, zatímco my to patlali od nádraží pěšmo. Paráda. Lidí jako důchodců v Kaufu, když maj povánoční slevy. Vodopády sice krásný, šlo to na Insťák hned a ani to nepotřebovalo filtr, ale koncentrace lidí nad únosnou míru. Do toho se samozřejmě všichni "fanoušci" Alana (psa) museli znovu zvěčnit s tímto unikátním stvořením. Takže "Můžete nás s ním blejsknout?" Déja-vu?!
Vodopády přímo vybízej k tomu, abyste si u nich udělali novou profilovku. Jen věčná škoda, že jsem si s sebou nevzala popcorn a kolču s brčkem, hnedle by se mi ty haldy zmítajících se "dakfejsů" uprostřed vodopádů lépe sledovaly. Takhle jsem si musela vystačit s Májkou a suchym rohlíkem. Paní s čivavkou teprve po deseti minutách lítého boje s kluzkým balvanem pochopila, že v jedný ruce krysopes a v druhý Japko se úplně neslučuje s bezpečným výstupem na kámen. Povolala tedy bojfrenda, aby to morče podržel, zatímco se ona sápala na vrchol, následně jí psíka podal, samozřejmě opatrně, aby mu neohnul límeček u kombinézky (nebo co to, kua, měl ten čokl na sobě) a ona mohla vítězoslavně selfíčkovat a pak psát, jak to byl krásnej vejlet. Navzdory tomu, že za vejlet označuje dojít od konce lanovky 20m do lesa. Páč podle toho, co měla na nohou, ani z větší dálky jít nemohla. Omg, chci pryč. Vlastně vcelku slušně jí konkurovala jakási němka, zřejmě nějaká sociálně slabší němka, když tráví prázdniny na Slovensku, která si to tam namašírovala rovnou v botkách na asi patnácticentimetrový platformě se slaměným kloboučkem na dokonale vyžehlenejch vlasech. Ani netušíte, jaká to byla prdel, když jí ten klóbrc (překvapivě) uletěl. Jsme se samozřejmě všichni "nenápadně" bavili na její účet.
Málem jsem z toho posměchu zapomněla na to, že vlastně chci co nejrychleji co možná nejdál od tý koncentrace lanovkovejch turistů a hlavně, jestli budu nucena fotit eště jednu rodinu před vodopádama, tak se v nich dobrovolně utopím.
Cestou zpátky jsme degustovali maliny. Asi tak 15 keřů malin. A dobrý, nebo spíš vynikající. A borůvky? Ty tady rostou skoro rovnou v jogurtu. L. se vykoupal v tůňce pod vodopádama, prej teplota vody na 2cm ... Jo a piva došly. Překvapivě nám je tu nechtěj vrátit, takže ty prázdný lahváče potáhneme eště zpátky ... a slovenský pivo stojí za vyliž-halušky ... Fakt sjuper den.
Žádné komentáře:
Okomentovat