Východná Vysoká (2429 m) vám asi nic neříká. Mně taky ještě donedávna ne. Nicméně od včerejška si jí můžu zapsat na seznam míst, kam se delší dobu nehodlám vracet (dále je na tomto seznamu VŠ, ordinace praktického lékaře, veřejné záchodky v metru, apod.). Východná Vysoká je, vážení, taková skalnatá hora. Hora, která je cca o 200 m nižší než Gerlachovský štít (což je nejvyšší hora Slovenska, pro ty, co na zemáku spali). Netuším, kdo tuhle vysokou horu zařadil na náš plán cesty, ale prostě tam najednou byla a nebyl prostor ptát se "Proč". Jednou jsme v Tatrách, tak budem chodit, dokud nám za nohama nebudou šlehat plamínky ...
Předevčírem byl odpočinek (tím jsou myšleny ty přelidněný vodopády s haldou lačnejch selfiekečerů), včera ... taková "sebevražda" zaobalená pod název vysokohorská tůra. Možná by míň bolelo bejt sežraná medvědem. Doteď nechápu, že jsem se tam doplazila.
O bolesetech jsem se tu už napsala až až, to vynecháme, nicméně poradím vám, jak dostat dvě ženský nahoru s co nejméně kecama. Nechte je v lesíku hned za prvním rožkem, cca tak po 10minutách chůze, jít na záchod, ony objeví oooobr hřiba a zbytek cesty lesem budou jen čumět po houbách a spolehlivě držet pusy. Pokud teda nepočítáme jevení se co tři minuty, páč "takovýhle mega houby u nás teda nerostou!" Škoda, že je nemůžete sbírat, páč zaprvé netuším, kam bychom je mezi ty tři litry vody, pět Milek a karton Tatranek dali, ale hlavně zadruhý, než bychom se vrátili do "základního tábora", tak máme z těch hub protlak. Takovááááá škoda. Člověk čumí po houbách (nebo žere borůvky/maliny/cokoli) a najednou konec lesa, první záchytnej bod. To bylo rychlejší, než jsem čekala(!!) - Slezký dům (nejvýše položený hotel v Tatrách), historie a architektura mě nezajímá, dejte sem cukr. "Jak je to eště daleko?" L. ukázal kamsi do dálky, načež jsem myslela, že ukazuje, kterým směrem je Ukrajina, nebo tak něco. K mojí smůle ukazoval někam do mraků, kde za mlhou hustější než měl Rákosníček, ležel náš cílovej bod.
Zhruba tak po další hodince vejšlapu, asi tak v 1800 m, jsem si uuž-už chtěla trošku postěžovat, kterak mě bolej nohy ... v tom se z mlhy před náma vynoří babka. Což by možná nebylo až tak popuzující, ale tahle babča, vážení, tahle babča BĚŽELA proti nám. Rýly! Prostě po tý cestě, složený jen z obřích ostrejch šutrů, kde si člověk co minutu málem udělal výron, prostě si to běžela. I pes z toho normálně zastavil. Otočila jsem se na ségru, abych se ujistila, že máme obě stejný "halušky" a pro kontrolu i na L.. Podle jejich čelistí spadlejch až někam na prsa mi došlo, že se mi to skutečně nezdá. Babča probíhá okolo s úsměvem, pokyne na pozdrav a já si rukou držím bradu, abych nevypadala jak vyjevený tele. Jakmile mě babča minula zavřela jsem hubu a od tý doby jsem si už ani nezkoušela stěžovat. S pocitem studu jsem přidala do kroku a hledala místo, odkud babča vyběhla. Páč mi, kua, netvrďte, že tam prostě běžně chodí na ranní jogging.
Čokl byl ve svým ráji, tempíčko nastolil tentokrát volný, díkybohu. Svišti na nás celou dobu pískali, takže jsem si přišla jak někde na italský promenádě. Parádička, už dlouho na mě nikdo nepohvizdoval (jestli vůbec někdy.-)). Pak následovaly řetězy a speciální technika lezení se psem (viz foto). Jak jááááá mu záviděla. Samozřejmě, ani tentokrát, se to neobešlo bez "Můžu si vyfotit vašeho psíka?" Jistě, jak je ctěná libo. Já možná vyrazim napřed, abych pak našeho "psíka" nezdržovala. No nejlepší část přišla nahoře, páč ta mlha, co se měla rozplynout, se samozřejmě nerozplynula, takže Gerlachovskej štít si člověk na fotkách musí domyslet (nebo domalovat ve photoshopu), ale aspoň se eliminovaly moje závratě, když jsem vlastně viděla velký kulový ...
Zbytek cesty zpět byl samozřejmě v bolestech, na pokraji dehydratace a stále pronásledováni svištěma. Ne, kecám, zas tak děsný to (překvapivě) nebylo. Tím neřikám, že mě tam někdo dostane znova. Vlastně na konci cesty přišla největší prdel celý týhle expedice. Když stojíte na rozcestí, který vám tvrdí, že nádraží je 20 minut chůze, ale vám jede vlak za 12 minut, tak je čas pro rychlý rozhodování. Sestra s L. se na mě dost vyděšeně podívali, když ze mě vylítlo: "To doběhnem." ... Šak to bylo z kopce, čert vem těch 7h tůry a lezení po skalách, mě jede vlak k autu, kde je jídlo a další jede za hodinu. Tady se není o čem rozhodovat. Chcete mě snad zažít hladovou? To se spíš necháte zavřít do akvárka s piraněma. Nakonec i L. souhlasil s "během" (v jeho verzi se jedná spíš o prodloužení kroku, než běh). Popravdě řečeno, ten "běh" mě bolel o dost míň, než celá chůze dolů. Možná mám nakonec běh ráda?! ... Ne, to je holá píčovina, to muselo bejt únavou, že mi to nevadilo. Nicméně po cestě na nás čas od času někdo houknul, že se tam stejně nevejdem. Jako kam? Na nádraží? Jak sakra vědí, že běžíme na vlak? To určitě nebude na nás. My se vejdem všade, hlavně pokud jde o jídlo ...
Myslim, že Usain by nás přišel poplácat po ramenech, kdyby viděl ten závěrečnej sprint. Přeťali jsme imaginární cílovou pásku a ... a zjistili jsme, že se tam fakt nevejdem(!!). Vlak narvanej jak někde v Indii, lidi pomalu vypadávali z voken. Ovšem moje motivace byla větší, než odpor lidí vmáčklých do vagónu, takže jsem tam L. prostě natlačila i s klíčkama od auta, ať ho vyzvedne a vrátí se pro nás. FUuuuuuu, zmákli jsme to...
... Rozplácly jsme se ségrou na lavičce na perónu a já vítězoslavně vytáhla zbylou Májku. Lidstvo (čti MY) zachráněni, posel vyslán, challenge zdolána. Zaplavil mě takovej ten super pocit, jak jsme všem vytřeli zraky a Bear Grylls by na nás byl hrdej, že jsme prostě nic nevzdali a dokázali nemožné. Zamávaly jsme L. a vlak se rozjel. Vlak se rozjel, ... ovšem na druhou stranu než bylo třeba. Nastalo asi pětisekundový hrobový ticho. No a pak jsem se neudržela a málem se počurala smíchy. No to si, kua, děláte pudel, ne? Vážně?! Po to všem? Fuck-fuck-fuck! Bůh srandy má dneska opravdu kvalitní pytlíček humoru. To prostě nevymyslíš. Ale co?! Já už jsem všechnu vodu vypotila, nemám žádný tajný zásoby na slzy, takže se nezlobte, já se teď budu čtvrthodinky zajíkavě smát, páč jinak to nejde ...
L. vystoupil na další zastávce. Netřeba vyprávět o tom, kterak celej vagón zjistil, že jede na druhou stranu a málem vyskočil vlak z kolejí, jak se všichni sborově smáli, včetně L.. Ten nakonec někde splašil "stopa", vyzvedl auto a "zachránil" nás z perónu. Teda zachránil, my se záchránily dvěma pivama, hned jak nám došel vzduch na smích:_)) Prostě sranda musí bejt, i kdyby na chleba nebylo. Ne?! Prostě holky Veselý ...
Takhle to vypadá zezdola ... ... a takhle to vypadá nahoře:-)))
Jo a pes se konečně "trochu" unavil:_))
Žádné komentáře:
Okomentovat