Děti do pěti let by neměly mít omalovánky. Když dítě spadne ze stolu, je to „přirozený důsledek“. Pedagožky mateřských
škol by neměly hladit děti po hlavě...
To, a mnoho jiného, jsem se
dozvěděla během svého posledního (sedmého) roku na svém bývalém pracovišti. Kde
jsem byla celých šest let vcelku spokojená.
Byla jsem "odejita". Ne kvůli
blogísku, ne kvůli pracovním výkonům, děti i rodiče byli nadmíru spokojeni... Během roku nás odešlo osm, plus
dvě o prázdninách. Z kolektivu cca 16 lidí je to trošku k zamyšlení.
Ale ne všem se o tom chce přemýšlet. Kácel se les, chápu, létaly
třísky, chápu. Jen si myslím, že odletělo i pár kvalitních líp.
Koncept Školky podporující zdraví
mi do minulého roku nebyl znám. Nicméně dle strýčka googlu je tu od
devadesátých let. Prý je to velmi pokrokové, unikátní a světoborné. Škoda jen,
že se nám o něm na vysoké škole nikdo nezmínil.
Myšlenky v zásadě nejsou
špatné, nebo dětem škodlivé. Mnoho věcí stojí k zamyšlení. Neštěstí
přichází, pokud celou tuto (alternativní) výchovu vezme do rukou někdo zcela
mimo odborné znalosti, vysokoškolské vzdělání a bez sociálních schopností, což
mu značně narušuje práci s jakýmkoliv druhem zaměstnance, krom
submisivních jedinců. Naneštěstí se to stalo u nás.
Dětem se NEsmí říkat „NE“. Nelez
na ten stůl, nejez tu modelínu, nevystrkuj tu ruku z tramvajového okýnka,
nepokoušej se oběsit spolužáka na švihadle, apod. Děti jsou vaši rovnocenní partneři. Oslovujete je pouze „děti“ nebo „kamarádi“. Nehladíte
je po hlavě, neboť hlava je místo POUZE pro maminku. To, že jedno dítě při
návštěvě divadla zapomenete a odejdete bez něj, není profesní selhání. Pokud
učitelka do skvěle fungující třídy odmítá z vlastního přesvědčení zavést
želvičkové, rybičkové, košťátkové a jiné pravidlo, je to profesionální selhání.
„Nastarosti“ se píše dohromady, „spívat“ se píše se „s“. Uklizečka může ve
školce sem tam hlídat děti půlhoďku až hoďku místo učitelky. Jedna učitelka
odpoledne může hlídat i přes 40 dětí sama. Děti do pěti let nepotřebují
omalovánky. Řízená činnost ve školce není třeba. Je nutné vyvarovat se býti
direktivní. Slovo „zákaz“ je ošklivé, byť je to cedule pro rodiče - zákaz vstupu,
zázemí pro zaměstnance. Učitelky již nejsou učitelky, ale „facilitátorky“. Děti jim tykají a
oslovují je jmény. Vaše děti si budou do školky nosit fotky mrtvých příbuzných
a domácích mazlíčků, aby oslavili svátek mrtvých. Nakonec si z nasbíraných
foto vzpomínek udělají koláž na nástěnku...
Víte, asi je mi proti srsti
označovat mně svěřené dítě za mého kamaráda. Nebo zkrátka neumím mít za
ROVNOCENNÉHO PARTNERA někoho, kdo není svéprávný a ještě ani zcela
neovládá vlastní svěrače. Jsem zastáncem tradičního výchovného systému, co se týče státních institucí. Neuznávám
všechna školení, kde lidem nakukávaj do hlavy, že se děti nemají hladit po hlavě. A že omalovánky lze snadno nahradit vrbovými proutky a hrstí spadaného listí. Vlastně nesouhlasím s většinou věcí, co byly loňský rok
vyřčeny a provedeny v mé bývalé školce. A proto se prostě
pro tento rok už se mnou „nepočítalo“. To je oficiální odůvodnění.
Neoficiálně mě moje nadřízená za
mými zády před rodiči porovnávala s Hitlerem. Je to ta stejná vedoucí,
která mě mermomocí chtěla dotlačit na kurz za pět tisíc. Nestačilo jí, že jsem
přečetla celou stejnojmennou knihu. Respektuj a buď respektován.
Jsem teď jinde. Můžete se všichni
začít bát, zda jsem padla zrovna na vaší školku. Tímto zdravím své bývalé
rodiče (vaše děti jsem byla pozdravit osobně ve školce). Vřele Vám
děkuji, že jsem přes prázdniny nabrala deset kilo, páč jsem nechtěla, aby se všechna ta čokoláda, co jsem dostala na konci roku, v těch vedrech
roztála. Tak jsem ji sežrala. Přeji Vám i Vašim dětem jenom to nejlepší, byli
jste opravdu skvělou oporou a nejlepší třídou za celých sedm let. Děkuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat