Od princezny, přes kosmetičku, až po úču

   Jako malá sem chtěla bejt princezna, na tom se ostatně nic nezměnilo. Pokud by se to nepodařilo, s čímž se ani v současné době a věku nehodlám smířit, měla sem v záloze pár tipů na povolání, jež by mě vnitřně uspokojily (samozřejmě, pouze částečně, páč nic mě nemůže uspokojit, jako bejt princezna. Nejde ani tak o ten status, ale o to moct celý den nosit diadém ve vlasech, aniž by se na vás sousedka dívala skrz prsty a vlastní rodiče pochybovali o vaší svéprávnosti). Během let se u mě představa o mém budoucím zařazení do pracovního procesu často měnilo. Tak jedna z možností byla Dětská lékařka (to sem zavrhla ihned poté, co sem zjistila, že můj dětský stetoskop a soucit s nemocnými k vykonávání tohoto poslání nepostačí, a vzhledem k tomu, že z latiny mi v hlavě utkvělo jen "Alea acta es", a to jen proto, že to sem měla za třídního dějepisáře, kterej testy a příchod s vysvědčením zahajoval právě tímto "povzbudivým" spojením, musela sem nakonec povolání lékařky nechat jen v krajině mých životních omylů.), následovala veterinářka (zavrženo, vzhledem k tomu, že sem zjistila, že toto povolání nespočívá v hraní si se štěňaty a obvazování tlapek našeho apatického kocoura), sešlo i z milionářky (nenašla sem toto odvětví v nabídce studijních oborů na VŠ a ani po dlouhém hledání v sobě sama sem nenašla dostatek cílevědomosti, abych této "profese" dosáhla vlastní pílí), letuška taky vzala za své (během svého prvního letu sem zjistila, že spojení mé osoby a několika tunového stroje mimo pevnou zem je zcela neslučitelné s udržením mého žaludku v přirozené poloze), dědička (vzhledem k tomu, že i přes skon všech mých prarodičů před nejméně deseti lety, se stále nikdo neozval mým rodičům, aby je obohatil o nemovitosti miliónových hodnot, či znásobil jejich konta v bance o valouny zlata z dědictví pozůstalým ... a ani moje záložní možnost, jak bych dosáhla tohoto statusu, aneb že sem byla adoptována a mí biologičtí rodiče mi odkázali jejich celoživotní jmění, jako omluvu za odkopnutí, nebyla doposud uvedena do reality, zavrhla sem ji. Notabene když sem byla nucena si začít vytrhávat chloupky na bradě, jako to dělá moje máma od mého narození každý pátek před zrcadlem v koupelně, a čelo mám jako přistávací plošinu pro raketoplán Discovery, stejně jako můj otec, usoudím, že sem skutečně výtvor jejich nepozornosti, nikoli odložené dítě ropných magnátů), mihla se i chovatelka koní (poté, co mě morče omrzelo po týdnu, kdy sem zjistila, že z něj nevytrénuju první morče tančící na Beyonce, andulka chcípla za měsíc, zřejmě následkem psychické choroby z neustálého hluku, kočka moc smrděla a nenaučila se mluvit, jako Garfield, pes ztratil na ceně v momentě, kdy odmítl chodit v dupačkách mé panenky a nosit mi čerstvé rohlíky z pekárny na rohu ke snídani ... došla sem k názoru, že nejsem "zvířecí typ - chovatel" ... a koně mě táhly jen proto, že sem očekávala prince na Bílém koni), během dospívání sem se chvíli držela i vize, že budu Carrie Bradshaw (sice sem si pořídila adekvátní bohémský účes hodný věhlasné spisovatelky sloupků ve společenské rubrice, sklenku vína jako rekvizitu při psaní článků, dostatečně domácky vyhlížející tepláky doplněné o perlový náhrdelník na krku, abych zachovala ležérní eleganci, i tu doutnající cigeretu vedle notebooku sem zakomponovala pro podtržení reálnosti, ale bohužel sem neměla Charlottu, Mirandu a Samanthu - i když Kamil by ji zřejmě, co se týče sexuálních perliček předčil ... mé konto mi dovoluje boty maximálně z Deichmana a mou hlavou se nehoní světoborné myšlenky, byla i tato možnost vyškrtnuta ze seznamu možné obživy), módní guru světových rozměrů (boty z Deichmana, "plus size" velikost, minimální nutnost vlastnit měsíční vydání Elle, Vogue, Q, Stylu, Cosmopolitanu, Bazaaru a Bravíčka, zcela nulová potřeba znát aktuální "módní" nezbytnosti mě v konečném důsledku dovedly k závěru, že ani toto nebude to "pravé ořechové"), v neposlední řadě nositelka Nobelovy ceny za mír taky vzala za své (po zjištění, že sem nebyla nominována ani do širší skupiny poté, co sem tři dny utěšovala sestru po rozchodu, stála u zrodu tří Kamilových vztahů, to že trvaly "pouze" měsíc, tomuto počinu neubírá na hodnotě, a každoročně udobřuju hádající se rodiče při štědrovečerní večery a během těch dvaceti tří let těchto svátečních "radovánek" sem čas "zkrocení zlé ženy a líného nicnechápajícího průměrného muže", neboli mých ctěných rodičů stáhla z původních tří dní dusné atmosféry za doprovodu vůně Františka a zbytků kapra zkrátila na půlhodinku výčitek a pár jadrných slov, jež se oba počastují a třináct minut ohlušující mlčení u stromečku, což si myslím, že by mě mělo přímo katapultovat do čela žhavých kandidátů na tuto cenu ... och, jak zaslepení sou lidé, jež tvoří seznam nominovaných. Vzhledem k jejich zaslepenosti, letům přehlížení mých "mírových" skutků a přehlížení, sem se rozhodla, že ani tato dráha mě není hodna) ... mohla bych psát a psát. Výčet všech mnou zvolených životních uplatnění je víceméně nekonečný delší, než součet mých oblíbených pokrmů, a že ten, byl-li by vložen na papír, by v konečné fázi měřil přibližně jako trasa Praha - Tokio.
   V současné době se mi v hlavě usadila spásná myšlenka, že práce učitelky v MŠ, by mohla být vcelku vyhovující mým požadavkům na pracovní uplatnění a zdroj obživy. Aspoň prozatím. Doba je zlá, prací, které bych aspoň tři dny z týdne odváděla s nadšením, taky moc nebude, vzhledem k mé lenosti a potřebě se ulejvat ze všeho a ve všem. A nakonec, práce učitelky v MŠ má i pár světlých stránek. Přiměřená pracovní doba, ranní svačiny, teplé obědy, možnost "vysadit" v deliriu po propité noci, dobrý kolektiv (jak jinak než ženský, takže drbárna, jak prase), pocit, že ste pánem a hlavním hybným motorem (aneb vaši podřízení - to, že takto označuji děti předškolního věku není podstatné - k vám vzhlížejí a mají vás na piedestalu nesmrtelné modly), dárky během roku, nejen na narozeniny a Vánoce, volný pohyb po pracovišti, organizování pracovní činnosti dle mého současného rozpoložení, vlastní dress code, příchody a odchody z pracoviště založené na domluvě a vlastním uvážení, kreativita bez hranic, víra v to, že vaše jméno bude užíváno jen v superlativech a bude nedílnou součástí hezkých vzpomínek, možnost přečíst si, jak se daří Ornelle a sledovat třistapadesátýšestý comeback Ivety Bartošové během pracovní doby, možnost dodat smysl VŠ titulu, jež mě stál tři roky "tvrdé" práce (ořezávání pastelek na malování karikatur pedagogů, vymýšlení básniček na FB, aniž by si přednášející všiml, že moje soustředění nepatří probíranému učivu, ukusování svačiny bez jediného viditelného stahu žvýkacích svalů, opisování při testu ze zápisků od "šprtí" spolužačky, a to i v první řadě, spaní s otevřenýma očima, hlášení se na odpovědi, aniž bych věděla otázku, či na jaké přednášce se nacházím, psaní seminárních prací dvě hodiny před odevzdáním s využitím "pouze" google překladače a seminární práce z gymplu, zadržování potřeby na malou, vyvolanou flaškou vína spotřebovanou během polední přestávky na studium materiálů pro další hodinu, úspěšné absolvování zkouškového období, aniž byste si pro daný předmět založily sešit, či věděli, jakou barvu mají požadovaná skripta, sledování posledního dílu Zoufalých manželek bez zvuku pouze s titulkami v předních lavicích posluchárny, vytracení se z přednášky po podpisu na prezenční listinu, nutnost odchodu z discotéky v brzkých ranních hodinách kvůli prezentaci vaší půlroční práce, ... sepsání bakalářské práce během 24 hodin, s dvouhodinovými přestávkami na dokoukání 3. série SATC a pouze půlhodinovými přestávkami na svačinu, se slovním hodnocením výsledné práce "Je vidět, slečno Veselá, že jste na tom důkladně pracovala a věnovala jste tomu mnoho času a víte mnoho o této problematice. Na té práci je vidět, že jste se na ni opravdu soustředila a pochopila podstatu vámi zvoleného tématu. Opravdu jedna z nejlepších prací, které jsem četl.").
   Pomineme-li nehody, jež se vám v tomto prostředí (v MŠ) mohou přihodit - každodenní převlékání promočených (od slova MOČ) částí oděvů, alespoň obdenní styk se zvracením různých konzistencí a v různém množství, utírání zadků, písek v hlavě, na zádech, v podprsence, svrbění rukou v momentech "jedna výchovná, účinnější než tisíc slov", vymýšlení věrohodných odpovědí na otázky, jež nemají reálný základ, zvýšená potřeba návštěv na ušním kvůli značnému opotřebení sluchového aparátu v důsledku nadměrného hluku na pracovišti, možnost pobytu ve vězení, aniž byste někomu záměrně ublížili, společenský kredit "dobře placené hraní si s hračkami" nebo "státní chůva", či "patlání barviček a skotačení s dětmi" a v neposlední řadě "to je krása, to musí bejt pohodička, vždyť si jen hraješ s dětma, to bych taky chtěla, takovou pohodovou práci" ... tak mě to baví. Kupodivu!. A možná mě po určitém čase přestane "kakinkat" potřeba lidí reagovat na "Pracuju jako učitelka ve školce" ... "Oooooo, tak to je krásný. To máš pohodu, co?" No, to teda nemám. Pohodu mám, když únavou usnu při hlídání dětí v ložnici, nebo když zabouchnu vchodový dveře naší školky.
     Nežijete na pustém ostrovu uprostřed gorilí smečky, takže každý z vás ví, co je to školka a každý má také určitou představu o náplni této profese. Většinou mylnou. Přátelé, kamarádi ... a zbytku, v rámci celorepublikové osvěty bych zařadila do povinností občanů, hlavně těch "vševědoucích", jednodenní absolvování "prozření" v pozici učitelky MŠ. Poté by zřejmě většina změnila názor na pohádkovost a senzačnost této profese. Ano, levné teplé obědy, květiny na konci roku (žádná velká hromada, to si nemyslete), čmarikání s dětičkama, přirozená autorita (ně vždy:-)), ano, to sice ano, ale většina invalidních důchodkyň sou učitelky s dvacetiletou praxí v MŠ a třikrát týdně dochází k psychologovi. Takže vás můžu ubezpečit, prozřela sem během toho prvního roku, žádnej med to není. Takže mě nechtějte "kakinkat" tim, že máte všichni potřebu, když padám na hubu a sere mě celej svět, včetně ufrfňanýho kojence v kočáru, řikat, že školka je pohodová práce. Páč já to zas tak růžově nevidim, rozhodně ne po dnešním dni, kdy se moje psychika dostala tak hluboko, že kdyby eště o trochu klesla, tak by jí sežahlo zemské magma.
    Nebudeme to více rozebírat, to bych rovnou mohla sepsat trilogii srovnatelnou s Pánem prstenů. Nehodlám si stěžovat na svou práci, přeci jen sem si ji dobrovolně zvolila, sem v ní spokojená (většinou:-)), pomineme plat, který i u člověka s vysokoškolskym diplomem nedosahuje na "plat" průměrné nepracující romky, jež pobírá sociální dávky a přídavky na 14 dětí a ještě si stěžuje na rasismus (nic proti tmavým spoluobčanům, necházejme je do jednoho pytle, přeci jen sem se taky narodila černá, aspoň duší - poslouchám přeci Gypsy Kings.-)), tak je to po většinu roku dobrá práce. Abyste si nemysleli, že si protiřečim. Je to dobrá práce, ale lidma nedoceněná a v jejich představách dost vzdálená od reality. Rozbor platových podmínek pedagogů všeobecně bych ukončila tak, že dvacet let u policie a táta si po odchodu koupil choppera a na účtě má nejmíň na dvouměsíční dovolenou na Hawaii s plnou penzí a výhledem na oceán během lávových masáží. Já, pokud moje psychika vydrží, nepřizabiju svěřené děcko a ředitelka nebude mít potřebu zúžit svěřený personál, tak já budu mít za dvacet let tak akorát příspěvek na ušní zesilovač, nárok na částečné proplacení léčby v psychiatrické léčebně Kosmonosy a poukázky na polívku v klášteře U Milosrdných. Takže, tak.
    Pro ty, jež během čtení tohoto článku začali sepisovat prosbu o mou výpověď na ministerstvo školství, nebo nabyli dojmu, že je třeba spasit nebohé děti v mé péči a okamžitě nechat vyhodit ředitele školy, jež si dovolil mi nabídnout místo, či založili stránku, jež shromažďuje lidi, kteří by byli ochotni vystopovat školku, kde pracuji a beze stop mě odstranit ... Pak vás musím zklamat (překvapit), pomineme-li to, že ste nepochopili, že šlo u většiny o nadsázku, musím vám sdělit, že jako učitelka sem (skromnost stranou) oblíbená. Překvapením je, že nejen u kolegyň (jež mě velebí za mou trpělivost s brečícími dětmi a psychickou sílu během každodenního "zápasení" s hyperaktivními díťaty u malování, kdy vzduchem lítají nejen tužky, nůžky a různé částí nábytku třídy), ale také u dětí. Myslim, že můžete jít s čistym svědomim smazat email na ministerstvo školství, odvolat najaté zabijáky a spát. Jelikož za ten rok, co sem "obětovala" MŠ si žádné z dětí, či "důležitých" a "pintlichových" rodičů nestěžoval na mou osobu. Teď mi teprve dochází, že je to trochu zvláštní, ale co? Zkrátka sou spokojeni. Všichni. Kupodivu. I vůči tomu, co sem na sebe všechno napráskala.


   Netušim, jestli ten sáhodlouhej frk měl, nebo má vůbec nějakej smysl. Vylila sem si svoje srdce, v současném stavu nabuzené dvěma sklenkami vína, páč za ten krušný školkový den ho bylo třeba. Sem líná to po sobě číst, jako většinu "děl", co ze sebe vypustím vstříc světu.
   ... Vlastně ani netušim, co bylo záměrem toho článku natož, co z něj teď vyplyne. Prostě to, že sem teď úča neznamená, že povolání Princezna ztratilo na významu. To stále platí. Takže jestli se mi Harry neozve, tak vyšoupnu Vencu Klausů a prohlásim to tu za království. A bude. A jako povinnou zkoušku dospělosti zavedu "den v kůži učitelky MŠ". A bude po druhý. Takže v rámci vašeho pudu sebezáchovy by bylo dobré, abyste sepsali petici, poslali ji do Buckinghamskýho paláce a Harry co nejdřív naklusal. Bílého koně oželim. To tam taky napište, ať si o mě nemyslí, že sem nějaká fajnovka:_)) Zdar a sílu přeje Korunní princezna Českého království Vesi