ELLE no.21 ... Co se sere od rána, bude se srát do večera

   Jak mi ráno zle začalo, tak se to táhlo celej boží den. Do nového dne jsem vstala v 6:35, což by asi nebylo nikterak "zlé", kdybych ovšem ve školce neměla být v 7:00. Z doslechu vím, že jsem svůj budík "típla" tak elegatně, že mi mobil "upad" do obličeje. Přesto to královnu spánku (mě) nechalo zcela v klidu a chrupkala jsem si nerušeně dál. Eště, že jsem si outfit na další den vymýšlela už večer, jinak bych do školky dojela na oběd.

   Dnešní dávka roztomilosti byla opět záhy ukončena, a to když jsem to Lego "vesmírnou lodí" schytala přímo do temene. Z toho vyplývá jednoduché ponaučení: Nikdy, ale skutečně nikdy se k nepřítelovi neotáčejte zády, a už vůbec ne k dítěti užívajícímu Lego. Taky nikdy "nepříteli" nepomáhejte stříhat nůžkama, pokud jste si ráno nestihli udělat kafe, které by vás probralo z otupělosti. Nejenže vás to může stát pár kapek krve, ale málem i vydloubnutý oko. Do toho utřít pár zadků, vysmrkat pár nosů a bez použití fyzické síly donutit svěřence sníst mrkvovou pomazánku, chudáci. Ale není nic, co by nevyřešil správný přístup. Silný psychický nátlak se špetkou taktického "vydírání". Nejsem začátečník. Samozřejmě, že jak jsem tam měsíc nebyla, tak mi všichni musí sdělit své zážitky, i ti zadrhávající, i ti šišlající a hlavně všichni najednou, nejlépe. Třeba takovej K. mě vcelku pobavil. "Jsem naštvanej na mámu." "A co ti udělala?" "Áááále, včera jsem na ní musel řvát." "Jakto?" "No, ona na mě byla naštvaná, že jsem jí furt něco řikal, tak na mě taky řvala ..." "A co na to říkal táta?" "... dal si televizi víc nahlas." A šmitec! K. je zkrátka můj oblíbenec. To je ten, co na celodenním vejletě vytáhl z batůžku (očividně maminčiného) tři kusy tampónů a tvrdil mi o nich, že jsou to čípky, který mu maminka strká do zadku, když se mu chce zvracet. 

   Před odchodem ze školky jsem si eště o ty zkur... pidi židličky, co máme ve třídě, stihla natrhnout silonky, takže můj look dostal nový rozměr - šmudla. A to jsem před sebou měla celodenní rozvoz věcí po Praze. Příchod do kanclu jsem zahájila odchodem s Luc na oběd. Byla jsem nevyspalá, bez kafe a silně hladová, což by mohla bejt vražedná kombinace. I když vražedný bylo spíš to, že jistý článek od Luc vzbudil u jedné čtenářky takovou pozornost, že neváhala a obeslala jí na všech sociálních sítích, kde je přihlášena, zprávami, jak neúplný, fakticky mylný a zcela neprofesionální její článek je. Komentář pod článkem na FB stránkách se rovnal div ne slohové práci. Ještě, že takto "erudované" slečny mají dost času, aby okolní svět informovali o zcela fatálních chybách v "odborných" článcích uveřejněných v ženských periodikách. Věřím, že kdyby se slečna věnovala vědě, byl by už dávno objeven lék na rakovinu. Takto můžeme jen smutnit, jelikož má jiné poslání. Článek měl totiž název "6 tipů pro krásnou manikůru". Stojí za přečtení ... článek i komentáře pod ním. Mít u sebe mramorovou desku, tak do ní vytesám její dogmatickou větu, která mi dokola zní v hlavě: Ona totiž není vata, jako vata. Ámen! 

   Následovaly ony vejlety po Praze. Ve stručnosti - zabal, odvez, vyzvedni, vrať, přivez + nech se občas "zprcat". Hnedle první vrácení se neobešlo bez menší slovní šarvátky. To je tak, když děláte asistentku, dostanete zalepenou krabici, napsanou adresu a povel "vrať". Bohužel paní recepční v jednom vlasovém studiu ne a ne pochopit, že skutečně nemám nejmenší tušení, co v ní je, proč to vracíme nebo jestli jsme To něco použili. Nepochopila to ani potom, co jsem jí třikrát zopakovala, že nejsem Clark Kent, abych viděla skrz stěny (krabice), ani Vlasta Plamínek, abych jí to mohla vyčíst z karet. Po pětiminutovém výslechu mě naštěstí nechala volně opustit budovu, ovšem její zpruzelý obličej mám stále před očima. Cestou k dalšímu záchytnému bodu jsem si dovolila na chvilku vstoupit do reality, vyndala si sluchátka a jala se poslouchat takový ty MachuPichu hudebníky v peruánskejch hadrech, který se vyskytujou v centru Prahy, což mi mozek stále nebere proč, nicméně muzika dobrá. Hlavně mi v mp3 došla šťáva. A tu hned toho využila jakási existence, která nabyla dojmu, že se topím v penězích, leč mám na sobě ufoulaný škrpály, pracky počmáraný od fixek (děkuju, děťátka) a v ruce Capri-Sonne místo Starbucks kelímku s třikrát překapávanou, osmkrát drcenou a sojovým biomlíkem zalitou kávou. Není týden, abych takového exota nepřitáhla. Sama mám málo. Vlastně v říjnu, po téhle neplacené (ale senzační:-)) stáži, budu zřejmě stát na Andělovi vedle onoho individua. Bohužel jsem větší měkkouš, než si okolí myslí, tak jsem nahmátla v kabelce pár stříbrňáků a pomalu se mu eště omluvila, že nemám víc. Nakonec, ani ne za dva tejdny budu stepovat vedle něj ...

   MHD vracečka pokračovala zastávkami na Vinohradech. A to je moje část Prahy. Je to moje část Prahy, kde je všechno dokopce a přes trilión biliónů semaforů. Vzdušnou čarou by to člověk měl za pět minut vyřízený, tou "nezvdušnou" stráví člověk čekáním na zelenou půlku mládí. Zbylou půlku stráví čekáním, než se mu GPS v telefonu rozhodne načíst. Ovšem to už mezitím stačí sejít z kopce (což u mě vždycky zavání průserem) a dojít o ulici dál. Vedlejší ulice - rozdíl 200m. Převýšení vedlejší ulice - průměrná černá sjezdovka v Alpách. Výšlap zpátky - k nezaplacení! Na mou obranu, kdo by hledal kadeřnickej salón uprostřed stadiónu na Bohemce. Litr tekutin vypocen, ale hřeben vrácen na místo určení. Poslední mise přede mnou, stačí obsah vyzvednout v redakci, naložit zadek do busu a předat majiteli. To se jakž takž událo, ovšem GPSka usoudila, že jsem toho dneska nacapkala málo, tak mě hezky nechala svést autobuskem o pár zastávek dál, než bylo hodno. Tak máme krásně, proč se neprojít. Proč se opět neprojít s gigantickou igelitkou. První horkej okamžik nastal v momentě, kdy baterka telefonu klesla pod 10%, a to jak všichni víme, je pomalu na sprint k nejbližší zásuvce. A to jsem z něj musela eště zavolat, až budu na styčném bodě. Budiž. Nicméně záhy přišel druhej zásek, kdy se telefon rozhodl šetřit zbývající baterii tím, že se svévolně vypne. Tak já tady pod okny můžu klidně vyvolávat Jeho jméno, proč ne. Krizové situace si žádají odvážné činy. Naštěstí se telefon, po dvouminutovém přemlouvání, rozhodl spolupracovat a já mohla dokončit svou misi. No, možná by bylo lepší, kdyby chcípnul úplně (ten telefon, ne ON). Vyhla bych se tak dalšímu momentu, kdy se z asistentky stává hromosvod. Leč jsem se bránila, nakonec jsem si popel na hlavu nechala vysypat, zadržela slzy nespravedlnosti, otočila se a do seznamu na nákup připsala Kinder MaxiKing, vaničku polárkáče a všechno tučný, co mi cestou přijde pod ruce, páč Tohle nasrání se dá utlummit jedině přežráním. 

   Zrovna když jsem v krámu vyndavala z mrazáku tu nejdražší vaničku zmrzliny, někdo mi volal. Telefon to "táhnul" z posledních 3% baterky a já vyděšeně zvedla sluchátko člověku, kterej mě ani ne před půl hodinou slušně vyslal na oběžnou dráhu k rezignaci na tento den. Instinktivně jsem si ho dala dál od ucha, páč jsem očekávala další salvu zlosti. Ale ona nepřišla, místo toho se člověk na druhé straně omluvil za svoje chování vůči mě. Voe, čuměla jsem jak vopařená a nevěřila vlastním uším.  Já sama se málokdy dokážu omluvit a od člověka z módní branže bych to čekala asi míň, než zvýšení platů ve školství. Wow, palec hore, klobouk dole. Jak to na začátku nákupu vypadalo na litrovej polárkáč, tak jsem nakonec sáhla po levnější a menší variantě. Obličej se mi rázem zkřivil do blaženého úsměvu a svět byl opět o něco méně nespravedlivý, slušní lidé stále žijí mezi námi.

PS. Kde se žádá o příspěvek ve hmotné nouzi? V říjnu se jí nevyhnu.

PS2. Tino, gratulace ke státnicím. Snad Ti ten titul, narozdíl ode mne, k něčemu bude.

PS3. Zejtra nikam nic nevracím!

Bad day? 

Přežer se, bude Ti hej!