ELLE no.15 ... Kdo si hraje, nezlobí

   Kdo si hraje, nezlobí. A kdo si hraje na modelku, ten nezlobí vůbec. Nezlobí, páč na to nemá myšlenky ani fyzické síly, jelikož mu nohy hoří v "topánkoch". Moje představa práce modelky byla stejně mylná, jako představa valné většiny národa o náplni práce učitelky v MŠ. A dokud si to člověk nevyzkouší, tak netuší a nechápe. A MY jsme si v pátek hráli na Gisele, Adriannu, Karličku a další. No dobře, tak nohy jsme v průměr měli o patnáct cenťáků kratší než ony, ale jinak to bylo jak přes kopírák. O modelkách jsem si eště před pár lety myslela svoje (a hrály v tom dost velkou roli komplexi:-)). Pak jsem se ale nastěhovala k fanaticky posedlému chlapci Victoria's Secrets. Byla jsem, pod hrozbou vystěhování, donucena sledovat dokola všechny jejich přehlídky. Od pondělí do neděle v každou denní i noční dobu. Furt tu odněkud hrály písničky z jejich přehlídek. I ze sprchy, nic na tom nemění fakt, že je gay. Bylo to jako mor, kterej vám zaživa zžírá sluchové orgány. Sledovat jsem musela taky rozhovory a workouty. Samozřejmě mě neopomenul seznámit i s jejich dietními plány a podobnýma "srajdoblbostma". Nicméně trochu jsem si poopravila názory na "chodící ramínka na hadry". Ale po dnešku ho měním eště víc. Pominu fakt, že musíte většinou vstávat pekelně brzo. Za "pekelně brzo" považuju po těch dvou měsících prázdnin každé vstávání, které je před svítáním. Pak vás tahaj za vlasy a snažej si jim dát nějakej tvar. Následně se vám hodinu snaží zamaskovat všechno, co zavinil PMS (holky vědí, kluci maj holku/google), většinou marně. Pak se máte tvářit tak, nijak, a onak. Za celou dobu se na vás nikdo ani trochu neusměje, jakože taknějakonak se tvářit můžete, že je to ok. Svítí na vás tuna lampiček a žárovčiček, který žhnou jak saharský slunce na velbloudy v poledne a vy se potíte ne jak vrata od chlíva, ale jak zadky ruskejch milionářů v domácí sauně. Ale nejvíc mě zabilo to, jak jsem se všema dostupnejma silama snažila nemyslet na tu ukrutnou bolest v o dvě čísla menších lodičkách. Lodičkách, který jsou na platformě a podpatku tak vysokejch, že pomalu čumíte do očí i klukovi, co byl eště před obouváním o hlavu vyšší. Každej, kdo někdy našlápl Lego, ví, co je to čirá bolest ze dna pekelného. A většinou si v ten moment ani nemůžete zařvat "ku.va a doprd.éééééle", protože jsou okolo škodíci (děti), který tam ty zákeřný miny nastražily. A to tý bolesti dodává na specifičnosti. Tak teď si vemte ty kostičky dvě a skočte na ně bosí tak ze dvou metrů. Cca podobná bolest svírala mé nebohé, nebaletní a neholčičí nohy dvě páteční hodiny. Zbytek jsem tam prošmajdala v "najkách". Prd.le, se mi tak klepaly nohy, že se mi při tý vzpomínce teď klepou ruce.

   Samozřejmě jsem se s celým Instagramovým světem podělila o svůj sexylook. Kterej, opečován několika filtry, vypadal fakt ELLE. Jenomže než člověk dojde ze šatny na plac, tak se mu eště stihne změnit tričko, kabát i boty. A to je to jen ve vedlejší místnosti. Ovšem na velikosti čísla bot se nic nemění, stále o dvě čísla menší a "legovsky" bolestiví. No, na výsledném portrétu budu vypadat nějak takto ...

Van Gogh.

 ... a eště k tomu mám klobouk, kterej jsem si ovšem vydupala k outfitu předtím. Děj se vůle boží a modlím se ke všem silám photoshoperským, aby s tím výsledkem něco udělaly. Samozřejmě, jak už to u hromadnejch fotek bývá (viz. základka), všichni na nich vypadaj přirozeně a normálně. Já mám ovšem vždycky strach, co jsem s obličejem udělal tentokrát. Kromě toho, že jsem se v tom kabátu potila jak kotlík nad ohníčkem. 

   Už je snad zbytečné dodávat, že aby moje sebevědomí kleslo skutečně až na samé dno, tak po nás šla fotit profesionálka. Prostě přišla, frk, frk, frk, a bylo. Žádný hodinový navádění "bradu trochu dopředu", jak když na letišti přistává vládní expres. Žádný "oči musíš ale nechat otevřený" ... jakoby to nemohl ve photoshopu domalovat. Tak jsme tam stáli, huby dokořán, jak Konopníková na břehu Jadranu a čuměli. Dobře, ne všichni čuměli stejně jako já, ale Terez, Marit a Lin určitě:-))

   Na závěr bych pozdravila věčně smutňoučkýho Alexe, kterej kouká jak dítě, kterýmu přejeli štěňátko. A neustále má pocit, že se někdo vysmívá jeho slovenštině. Ale my se nesměje tvojí slověnštině, ale prostě "Valaššké mešižíščí", to je prostě ... Pjostě joztomilý. To se musí člověk smát.  Ale jako spíš smějinkat, jestli mi rozumíš. Nicméně kdybys mi donesl jednu z těch kabelek "mrk-mrk", víš který myslím, tak bych se smát určitě přestala. A jestli mi aspoň jednu z nich nedoneseš, tak řeknu všem, jak vočumuješ modelky a říkáš tomu práce stylisty:-)) Nezapomeň, že na to mám fotodokumentaci ... a můžu ji kdykoli použít proti tobě!

PS. Marito, doufám, že to čteš zase v tramvaji ...

PS2. Zdravím samozřejmě také své zbylé věrné čtenáře, Michala, Dorotku, paní Dlabajovou, L., mámu/tátu, anonym ...

PS3. Píšu to opožděně, páč deník modelky je děsně plný, že jsem neměla kdy dřív to napsat:-))